Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dokument III.K

27. 8. 2007

Dokument  III.K – Porušení čl. 6 odst. 1 – Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod při řízení před Ústavním soudem České republiky

 

Čl. 6 odst. 1:

„Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem…“

 

 

Východiska k Úmluvě

 

  1. Rozhodnutí ve věci RUIZ – MATEOS C/a Španělsko, 1993; DEMMEL C/a Německo, 1997; PROBSTMEIER C/a Německo, 1997:

      „Podle judikatury soudu je čl. 6 odst. 1 – Úmluvy aplikovatelný na řízení před             ústavním soudem.“

  1. Rozhodnutí ve věci KRASKA C/a Švýcarsko, 1993:

      „Čl. 6 odst. 1 – Úmluvy se aplikuje na řízení před ústavní soudní instancí, pokud je     meritum věci rozhodující pro stěžovatelova občanská práva a závazky, které jsou       meritem soudního řízení.“

  1. Rozhodnutí ve věci DIENNET C/a Francie, 1995:

      Veřejné soudní jednání je základní zásadou zakotvenou v čl. 6 odst. 1 Veřejný       charakter řízení chrání strany ve sporu před tajným výkonem spravedlnosti bez   veřejného dohledu. Je také jedním z prostředků, jimiž může být určována důvěra    v soudy. Zprůhlednění výkonu spravedlnosti jeho veřejností přispívá k dosažení cíle     čl. 6 odst. 1, totiž ke spravedlivému procesu, jehož záruka je jednou ze základních        zásad jakékoli demokratické společnosti ve smyslu Úmluvy.

  1. Rozhodnutí ve věci DELCOURT C/a Belgie, 1970: (MUTATIS MUTANDIS)         

      „Výraz „BIEN – FONDÉ“, který je použit ve francouzském textu čl. 6 odst. 1,           odkazuje nejen na fakticky podložené obvinění, ale také na jeho podložení právní.           Tudíž, kontrola platnosti, kterou provádí kasační soud, může vést k závěru, že nižší   soudy, které prověřovaly fakta případu, na jejichž základě bylo obvinění postaveno,       buď jednaly v rozporu s trestním právem, nebo v rozporu s formami řízení, které         jsou jeho základní podstatou, nebo zakládají neplatnost rozhodnutí o trestu.“

  1. Rozhodnutí ve věci AMANN C/a Švýcarsko, 2000:

      „Výraz „v souladu se zákonem“ vyžaduje, aby mělo inkriminované opatření nějaký podklad ve vnitrostátním právu a rovněž určitou kvalitu, tj. bylo dotyčné osobě        dostupné a předvídatelné, pokud jde o důsledky.“

      „Úlohou soudu je z pohledu Úmluvy přezkoumat odůvodnění v rozhodnutích          vnitrostátních soudů a ne znovu přezkoumávat jejich závěry, pokud jde o konkrétní skutkové okolnosti případu nebo právní kvalifikaci těchto okolností dle vnitrostátního             práva.“

  1. Rozhodnutí ve věci H. C/a Belgie, 1987:

      „Podle zásad dobrého vedení justice mají její rozhodnutí obsahovat náležitá           zdůvodnění, o něž se opírají. Tudíž, neexistuje výslovného stanoviska soudu           k námitce je neslučitelná se zásadou spravedlivého procesu.“

 

 

Aplikace výše uvedených východisek na případ stěžovatele

 

      Tento dokument se týká čistě řízení před Ústavním soudem ČR, jak bylo toto popsáno v Dokumentu II.F. Stěžovatel mimochodem je nucen podotknout, že aspekt „přiměřené lhůty“ řízení před tímto Ústavním soudem napadl samostatnou stížností, která je vedena pod č. 36837/05. – Žirovnický p. ČR, tudíž tento aspekt již zdůrazňovat v této stížnosti nebude.

      Rozhodnutí (1) zde stěžovatel uvádí proto, že se domnívá, že v jednotlivých aspektech, které jsou napadeny, je toto rozhodnutí kombinovatelné s dalšími uvedenými rozhodnutími, obzvláště, když porušení těchto aspektů se, dle jeho názoru, podepsalo vysokou měrou na evidentně protiústavnosti usnesení Ústavního soudu ČR (Příloha VII.HH). Od tohoto rozhodnutí tudíž stěžovatel odvozuje aplikovatelnost dalších uvedených rozhodnutí na svůj případ.

      Skutečností totiž zůstává, že meritum ústavní stížnosti bylo rozhodující pro stěžovatelova občanská práva a závazky, jež byly meritem soudního řízení, které řízení před Ústavním soudem předcházelo. Proto stěžovatel předkládá k aplikaci i rozhodnutí (2).

      Rozhodnutí (3) je pak předloženo k aplikaci z toho důvodu, že ústavní stížnost stěžovatele byla odmítnuta bez veřejného sporného řízení, což mělo za následek, že Ústavní soud se ve svém rozhodnutí (Příloha VII.HH) s jednotlivými námitkami porušení ústavního pořádku vůbec nezaobíral a jiným se vyhnul skrze vyřízení zástupného problému, který však v ústavní stížnosti nebyl vůbec vyzdvižen (podrobnosti v Dokumentu II.F). Stěžovatel se proto domnívá, že Ústavní soud ČR ve své praxi nechrání strany před tajným výkonem spravedlnosti. Naopak, tohoto utajení využívá k likvidaci a k zakrývání protiústavního teroru, páchaného v žalovaném státě rukou nedílnou mocí výkonnou i posí správní.

      V žalovaném státě se totiž nejedná ani o spravedivý proces, ani o právní stát, tudíž žalovaný stát nemůže být státem demokratickým.

      Rozhodnutí (4) je poté nabídnuto k aplikaci z následujícího důvodu:

      Ústavní soud ČR má totiž pouze kasační pravomoc, tudíž se jedná o zvláštní případ kasačního soudu, na úrovni ochrany ústavnosti. Jestliže většina námitek obsažených ve stěžovatelově ústavní stížnosti (Příloha VII.GG) byla postavena na prokazatelném jednání nižších soudů v rozporu s trestním právem a v rozporu s formami řízení, jež jsou jeho základní podstatou, nebo dokonce na (jako v hlavě c) Přílohy VII.GG) skutečnosti nepochybně zmatečního řízení, z čehož lze odůvodnění odvodit neplatnost rozhodnutí o trestu (ale také všech ostatních tomuto rozhodnutí předcházejících), pak bylo povinností Ústavního soudu ČR provés kontrolu platnosti, a nikoliv se (v případě hlavy c)) zaobírat aspektem, který v ústavní stížnosti nikdy nebyl namítán!! (řešení „totožnosti skutku“ na místo rozřešení „neplatnosti sděleného obvinění).

      Poslední dvě rozhodnutí (5) a (6) jsou zde nabídnuty soudu k aplikaci proto, že se stěžovatel domnívá, že soud je oprávněn přezkoumat obsah rozhodnutí a odůvodnění Ústavního soudu ČR (Příloha VII.HH). Jelikož pak, jak je uvedeno v Dokumentu II.F, toto rozhodnutí absolutně postrádá výslovná stanoviska Ústavního soudu k námitkám uvedeným v hlavách b), c), d), e), h) ústavní stížnosti, je zřejmé, že ze strany Ústavního soudu ČR, došlo k porušení základních zásad spravedlivého procesu. K ostatním hlavám ústavní stížnosti se pak Ústavní soud „vyjádřil“ prostřednictvím lživých tvrzení, která nejsou ve spisovém materiálu žádným způsobem podložena.

      Stěžovatel je proto oprávněně přesvědčen, že celé usnesení Ústavního soudu ČR v Příloze VII.HH je vydáno v rozporu s ústavním principem zákazu libovůle v rozhodování a je tudíž neslučitelné se zásadami spravedlivého procesu, jako celku, neboť není vydáno v souladu se zákonem, neodpovídá obsahu judikatury Ústavního soudu a je absolutně nepředvídatelné.

 

 

Závěrečný návrh stěžovatele

 

      Stěžovatel si dovoluje navrhnout sudu, aby shledal porušení čl. 6 odst. 1 – Úmluvy při řízení o jeho ústavní stížnosti před Ústavním soudem ČR.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář