Dokument II. C
Dokument II.C – Popis skutečností souvisejících s přípravným řízením prováděným od 26. července 2001 do podání obžaloby soudu 30. ledna 2002
Jak již bylo uvedeno výše, dne 26. července 2001 bylo umožněno advokátovi stěžovatele, aby nahlédl do vyšetřovacího spisu a to až po třetím marném pokusu policie vyslechnout stěžovatele. Ve všech třech případech tento využil svého práva a před policií, které z celé řady faktických důvodů nedůvěřoval, výpověď odmítl. Hlavními důvody však bylo, že nebyl nikdy obviněn podle zákona, - tudíž policie vedla zmatení řízení, a že mu nikdy nebyla objasněna podstata sděleného obvinění tak, jak toto mělo být provedeno dle ust. § 91 odst.1 – tr. řádu, tzn. Že nikdy nebyl oficiálně seznámen se skutečnostmi a důkazy o nich, které mu byly kladeny za vinu, tedy nemohl využít svého práva dle ust. §
Stěžovateli nikdy nebylo nabídnuto, aby se zúčastnil výslechu své manželky a tato pak ve všech jejích výsleších s účastí obhájce stěžovatele (od 7. března 2001) nikdy neopakovala skutečnosti a tvrzení, jež jsou uvedeny v Příloze VII.a, kteréhožto výslechu se jeho obhájce neúčastnil, neboť stěžovateli byla předána Příloha VII.b až po výslechu jeho manželky a to dne 6. března 2001 ve 21:50 hod.
Jediné, k čemu byl stěžovatel opakovaně vyhývám, byla konfrontace s jeho manželkou, kterou odmítal, protože k ní neviděl sebemenší důvod a neznal obsah Přílohy VII.a. Protože se jednalo o jeho manželku, jeho nejbližší osobu, jejíhož bití a mlácení se stal dne 6. března 2001 nechtěným a nuceným svědkem, neviděl žádný důvod tuto týrat nějakou konfrontací a to obzvláště poté, co se dozvěděl, že na následky onoho bití potratila jejich dítě…
Příloha VII.a byla stěžovateli předána někdy po 26. červenci
Jak již bylo uvedeno výše, zaslal stěžovatel dne 23. srpna 2001 policii návrh na provedení důkazů a to v osmi bodech, kdy body IV. – VIII. měly přímo sloužit k vyvrácení nesmyslných a nemožných nepravdivých faktů z výpovědi manželky stěžovatele ze dne 6. března 2001 (Příloha VII.a).
Vyšetřovatel vyhověl toliko bodu IV., ze kterého jasně vyplynulo, že reportáž o vraždě v TV Nova byla vysílána 13. října 2000, nikoli 14. října 2000, jak uváděla S.Ž. Takže i tento jediný provedený důkaz opatřený policií vyvracel věrohodnost Přílohy VII.a, tedy se jednalo o další důkaz, založený na negativním výsledku zkoumání.
Zbylé návrhy byly bezdůvodně odmítnuty, neboť vyšetřovatel policie lhal o tom, co ve spisu mělo být (Příloha VII.r). Tato příloha byla sepsána dne 7. září 2001, tudíž pořád ještě před tím, než mohl stěžovatel ověřit ve spisu pravdivost argumentace vyšetřovatele, neboť do spisu nahlédl až dne 18. září 2001:
- u bodu I. – se jednalo o prošetření skutečností týkajících se obsahu žaludku poškozeného, kdy ze stavu natráveniny by bylo možno určit čas poslední konzumace jídla, který by byl dozajista odlišný od změněného času úmrtí, jak byl pozměněn v Příloze VII.p.
- u bodů II. A III. – se jednalo o porovnání DNA. Toto porovnání nebylo provedeno a ve spisu se nenachází, oproti lživému tvrzení vyšetřovatele. Znalci z oboru genetiky pak v čase následujícím nebyli nikdy soudem vyslechnuti.¨
- u bodu V. – se jednalo o prošetření existence např. hotelu Grand z výpovědi S.Ž. ve městě Znojmo, který ve skutečnosti neexistuje a neexistoval, tudíž v něm stěžovatel nemohl nocovat se svou manželkou, dívat se tam na televizi, ve které nešlo 14. října 2000 to, co tam dle S.Ž. mělo být zprostředkováno nebo jí snad vyprávět cokoliv z toho, co jako jeho vyprávění udávala.
- u bodu VI. – se jednalo o provedení standardní rekognice hliníkového kufříku, a to proto, že stěžovatel sám vlastnil podobný kufřík, jako poškozený, ve kterém nosil různorodé osobní věci a, jak již bylo uvedeno, žádný ze svědků onen hliníkový kufřík předkládaný policií neidentifikoval, jako hliníkový kufřík poškozeného. Toto učinil toliko sám vyšetřovatel na Příloze VII.e. V tomto bodě šlo totiž o to, aby jak manželka stěžovatele, tak i „spoluobviněný“ L.Ź. se vyjádřili k tomu, s jakým kufříkem se stěžovatel vlastně v jejich blízkosti pohyboval. To s ohledem na fakt, že kufřík poškozeného neměl nikdy k dispozici a ani mít nemohl, když byl zachycen na videozáznamu pořízeném policií dne 13. října 2000 na místě činu. Což je jeden z mnoha důkazů o jeho podvržení policií.
- u bodu VII. – je nutno rozporovat tvrzení policie. Policie totiž nikdy neprovedla standardní vyšetřovací pokus ke zjištění skutečného objemu a hmotnosti všech věcí odcizených z místa činu, kterých bylo tolik, že je jednoznačně z místa činu nemohla odnést jedna osoba! A tudíž by bylo vyvráceno i další lživé tvrzení z výpovědi S.Ž., a to to, že se věci vešly do dvou tašek, které dokonce S.Ž. sama nosila!!? Dle specifikací stěžovatele se totiž nejenže počet odcizených věcí vzhledem k svému objemu nemohl vejít do dvou tašek, ale i skutečnost, že odcizené věci celkem musely vážit okolo 100 kg, je absolutně nemožné, aby s nimi nejen stěžovatel, ale ani jeho manželka mohli takto nakládat!! Policie provedla zcela nestandardním způsobem, který je navíc dle vnitrostátního práva nepoužitelný jako důkaz před soudem, pouze jakýsi odhad (??).
- u bodu VIII. – toto se týkalo souvislostí s počtem a typy odcizených věcí, neboť není a nebylo pravdou, že se obsah odcizených věcí „shodoval“. Tento se neshodoval a žádná z odcizených věcí nebyla nikdy nalezena! Lze totiž oprávněně pochybovat o tvrzení svědka P. Pupíka – zastavárníka, jenž měl ve svém bazaru za 37 pracovních dní prodat mimo jiného i 31 ks nových fotoaparátů a to ve městě Jihlava s 50.000 obyvateli.
Stěžovatel následně dne 10. září 2001 zaslal policii další návrh na provedení důkazů. Tento návrh byl, opět bez relevantního odůvodnění a skrze lži na Příloze VII.s, odmítnut. To i přesto, že se jednalo o přímou verifikaci výpovědí policií pořízených výpovědí. Stěžovateli tak bylo zjevně samoúčelně bráněno v provádění a přípravě jeho obhajoby.
Dne 18. září 2001 bylo stěžovateli umožněno nahlédnout do spisu.
Od dne 16. října do 1. listopadu 2001 se stěžovatel účastnil tzv. „uzavírání spisů“. Z tohoto měsíc trvajícího úkonu je ve spisu celá řada návrhů na provedení důkazů (viz. obsah Přílohy VII.t). Všechny tyto návrhy, absolutně bez uvedení důvodů, byť jednoho jediného, byly odmítnuty (Příloha VII.u).
Bez sebemenších pochybností lze tedy stanovit, že celé přípravné řízení bylo prováděno způsobem, který zákon neumožňuje a nezná – viz. ust. § 2 ost. 5 – tr. řádu, třetí věta: „V přípravném řízení orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhů stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti niž se řízení vede.“, navíc zcela jednostranně s mnohonásobným porušováním presumpce neviny (viz. Přílohy VII.H,e,f,g,q) a s ohledem na nemožnost přístupu ke spisu ze strany stěžovatele či jeho obhájce v období od 6. března do 26. července 2001, zcela nerovně.
Jelikož dne 26. července 2001 objasňování všech relevantních skutečností fakticky skončilo, a poté policie již jen bez odůvodnění návrhy odmítala, je jasné, že trestní systém v ČR funguje toliko k likvidaci vyhlédnutého občana, kdy jakákoliv obrana je mu znemožňována.
K tomu, jak stěžovatel vnímá celé přípravné řízení ve vzahu k rozporu k principům garantovaným Úmluvou, je více obsaženo v Dokumentu III.G.
V celém přípravném řízení však hraje nezanedbatelnou roli v Příloze VII.c stanovená kolize v obhajobě. Tedy, jak zastupování jednotlivých obviněných probíhalo:
Ve věci byli celkem čtyři obviněné osoby a to: stěžovatel, J.F., Š.Ž. a L.Ž. Stěžovatel byl od 6. března 2001 do 14. srpna 2001 zastupován advokátem JUDr. Jiřím Starým. Ten samý advokát od 6. března 2001 do 6. března 2002 zastupoval i „spoluobviněného“ L.Ž. a zároveň od 4. září 2001 do 6. března 2002 zastupoval i manželku stěžovatele S.Ž. O této kolizi v obhajobě orgány státu věděly (Příloha VII.v – str. 25, zelený rámeček a str. 28 – 29 červený rámeček). Tedy celé přípravné řízení proběhlo ve vzájemné kolizi v obhajobě mezi všemi třemi obviněnými zároveň, na které byla dne 30. ledna 2002 podána obžaloba k soudu (Příloha VII.x). O existenci této kolize v obhajobě není sebemenší pochybnosti. Veškeré úrovně soudů ČR se s tímto faktem „vypořádaly“ tak, že ke kolizi nedošlo, když stěžovatel údajně nevypovídal v přípravném řízení (jak bude rozvedeno dále). Všechny úrovně soudů však pominuly, že stěžovatel k věci dne 8. března 2001 vypovídal před soudem Obvodního soudu pro Prahu
Již během přípravného řízení zaslal stěžovatel orgánům státu řadu stížností, kdy část z nich je založena ve spisu pod číslem listu: 416-540. Ve všech těchto stížnostech stěžovatel upozorňoval na nezákonnosti prováděné orgány činnými v trestním řízení v přípravném řízení. Na tyto stížnosti nebylo příslušným způsobem reagováno. Mimo jiné nebylo reagováno ani na skutečnost ve stížnostech zmíněnou, že stěžovatel nebyl obviněn podle zákona, ani na požadavky zpřístupnění spisu a důkazů v něm obsažených, ani na požadavek vznesení k policii, aby policie nefalšovala důkazy a obsah spisu.
Z rámce celé řady bezobsažných odpovědí výrazně vyniká obsah Přílohy VII.w, kde i kontrolní orgán policie, ještě před podáním obžaloby je srozuměn s vydáním „odsuzujícího rozsudku“ (viz. konec 2. odst. – označeno červeně). Tedy i kontrolní orgány Policie ČR hleděly na stěžovatele, jako na osobu vinnou.
K obsahu popisu trestného činu, ze kterého byl stěžovatel „obviněn“, byť toto „obvinění“ nebylo provedeno podle zákona, tudíž nebylo provedeno vůbec, stěžovatel shrnuje:
- – Příloha VII.b není „sdělení obvinění“ podle § 160 odst. 1 – tr. řádu;
- – Jediný spolupachatel, který kdy byl oficiálně uveden, byl J.F., nikoli manželka stěžovatele;
- – Protože stíhání J.F bylo dne 2. dubna 2001 zastaveno, byl od tohoto dne stěžovatel „stíhán“ sám, jako jediný pachatel. Jelikož o tomto úkonu nevěděl, nemohl si účinně stěžovat proti rozhodnutí na Přílohách VII.e,f,h,i,j;
- – Ani po uzavření spisů dne 16. listopadu 2001 nevěděl stěžovatel, jak se má bránit proti „obvinění“, protože nevěděl, jak je vlastně konstruováno. Neexistuje totiž usnesení dle § 160 odst. 5, 6 – tr. řádu;
- – Dne 30. ledna 2002 byla proti stěžovateli podána obžaloba (Příloha VII.x), a až v tomto dokumentu byl stěžovatel, v rozporu s obsahem Příloh VII.e,f,h,i,j, uveden jako jediný pachatel tr. činu vraždy dle § 219 odst. 1, 2 písm. b) – tr. zákona.
Je tedy zřejmé, že od 6. března 2001 do 30. ledna 2002 nevěděl stěžovatel, z jak konstruovaného trestného činu je vlastně stíhán a jak mělo údajně k jeho spáchání dojít. Nehledě k tomu, že nebyl obviněn vůbec dle vnitrostátního práva, tudíž jeho trstní stíhání nebylo ve skutečnosti zahájeno vůbec a proto na stěžovatele nemohla obžaloba být vůbec podána. Lze v této situaci spolehlivě stanovit, že státní zastupitelství porušilo ust. § 180 odst. 2 – tr. řádu větu první: „Při podání a zastupování obžaloby se státní zástupce řídí zákonem (viz. nález ÚSČR, I.ÚS 46/96) a vnitřním přesvědčením založeným na uvážení všech okolností případu“…, neboť se neřídilo zákonem, resp. obecně závazným nálezem Ústavního soudu. Navíc však lze stanovit, že i v průběhu soudního řízení docházelo k dalším účelovým změnám ve struktuře, obsahu a souvislostech souzeného jednání, což bylo způsobeno zmatečností přípravného řízení, avšak veškeré změny byly vykládány a používány jen represivně, zcela nerovně a jen v neprospěch stěžovatele a to i přes platnost zásady „IN DUBIO PRO REO“ ve vnitrostátním právu.
Je zřejmé, že zmatečnost přípravného řízení byla příčinou, že celé řízení nemělo ani hlavu ani patu, sloužilo k nezákonné likvidaci stěžovatele za přímého porušování presumpce neviny a bylo vykonstruováno na objektivně neexistujících skutečnostech a zcela nepoužitelných blábolivých zjištěních. Jedná se totiž o ukázkový případ vedení trestního stíhání při neexistenci důkazů o vině, byť spis obsahuje 3.000 listů bezobsažného balastu a skutečností s trestným činem obsolutně nesouvisejících (např. Příloha VII.N – zachycování sexuálního života stěžovatele s jeho manželkou).