Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dokument II.B

17. 1. 2008

Dokument II.B – Popis skutečností souvisejících s přípravným řízením, „sdělením obvinění“ a celou řadou protiprávních úkonů orgánů žalovaného státu prováděných od 6. března do 26. července 2001.

 

            Jak již bylo uvedeno, byl stěžovatel a jeho brutálně zbitá manželka odvlečeni z bezpečí svého domova po vzoru „eskader smrti“, organizovanou ozbrojenou bandou gaunerů – policistů, kteří vědomě porušovali veškerá možná ustanovení zákonných norem platných v žalovaném státu v dálném čase. Odvlečeni byli na Úřad vyšetřování, Kongresová ulice, Praha – 4, kde byli drženi izolovaně a stranou od svých právníků. Na tento úřad byl z Havlíčkova Brodu zároveň přivlečen i později další jejich „spoluobviněný“ (L. Ž.)

            Manželka stěžovatele (S. Ž.) musela být „obviněna“ před 12:50 hod. dne 6. března 2001, neboť v tolik byl započat její výslech (viz. Příloha VII.a, 1. list). S. Ž. byla „obviněna“ z trestného činu vraždy dle § 219 odst. 1, 2 písm. B), tr. zákona, ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 tr. zákona, s již obviněným J. F. – tedy nikdy nebyla obviněna ve spolupachatelství se stěžovatelem!

            Je nutno dodat, že i na onen dokument s názvem „Sdělení obvinění“, který byl předán S. Ž., lze použít stejnou argumentaci, týkající se neplatnosti sdělení obvinění, tudíž jeho neúčinnosti, jaká je uvedena dále ke „sdělení obvinění“ (Příloha VII.b) stěžovateli. Tento dokument je neplatný, neboť nesplňuje náležitosti ust. Tehdejšího § 160 odst. 1, tr. řádu, jak je následně odkazováno v citovaném nálezu Ústavního soudu ČR I. ÚS 46/96 ze dne 6. června 1996. Tudíž, ani trestní stíhání manželky stěžovatele nebylo zákonně zahájeno, resp. Nebylo zahájeno vůbec. I u S. Ž. nastala analogická situace, jako později u stěžovatele. Je-li však na 2. listu Přílohy VII.a uvedena věta: „Podstata obvinění vám byla objasněna“, což znamená, že S. Ž. byla seznámena s obsahem spisu dle ust. § 91 odst. 1, tr. řádu, existuje poté jasné vysvětlení i různých částí obsahu její výpovědi. Je-li však pravdou, že S.Ž. nebyla seznámena s důkazy o její trestné činnosti, neboť žádné neexistovaly a neexistují, pak je tato věta lež, neboť k objasnění podstaty sděleného obvinění nikdy nedošlo, protože z ust. § 91 odst. 1 tr. řádu jasně vyplývá, že má-li se obviněný vyjádřit ke všem skutečnostem a k důkazům o nich (viz. ust. § 33 a § 92 odst. 2 tr. řádu), musí se o nich nejprve něco dozvědět. Avšak na dokumentu s názvem „Sdělení obvinění“ S. Ž., stejně jako stěžovateli (Příloha VII.b), uvedeny nejsou.

            „Obvinění“ i výslech stěžovatelovy manželky byly provedeny bez přítomnosti jejího obhájce a to i přesto, že se jednalo o případ nutné obhajoby (ust. § 36 a násl. Tr. řádu). Co Policie ČR s brutálně zmlácenou manželkou stěžovatele prováděla od 6:00 hod. do 12:50 hod. dne 6. března 2001, je pro stěžovatele do dnešních dnů záhadou. Může se pouze domýšlet, vzhledem k okolnostem, že byla podrobena násilnému vydírání, vyhrožování, nátlaku a brainwashingu, což lze odvodit z obsahu dalšího děje.

            O tom, že k prvnímu kontaktu s jejím obhájcem JUDr. Starým došlo až ve 13:35 hod. svědčí 3. lidst Přílohy VII.a. Na stejném listu je uvedeno (3. odst. odspodu), že „se dostavila JUDr. Vraná“. Je však nutno konstatovat, že toto nastalo až okolo 17:00 hod. Tento čas není v protokolu uveden. K této situaci došlo následovně.

            Stěžovateli v tu dobu ještě nebyl předán dokument s názvem „Sdělení obvinění“ (Příloha VII.b) a zastupovala ho JUDr. Vraná, která se okolo 13:00 hod. 6. března 2001 dostavila na úřad vyšetřování.  Asi od 13:45 do 15:00 hod. stěžovatel, aniž byl obviněn, poskytoval policii tzv. „podání vysvětlení“ do protokolu, kdy celou dobu byla JUDr. Vraná s ním, ač předtím vstoupila v krátký kontakt s jeho manželkou, neboť ji k tomuto stěžovatel vyzval z obavy o zdraví své manželky.  Po ukončení 15:00 hod. stěžovatel zplnomocnil JUDr. Vranou, aby zastupovala jeho manželku (viz. 7. list, Příloha VII.a – „Pozn. Vyšetřovatele“ – označeno zeleně.) Podle informací, jež má stěžovatel k dispozici od JUDr. Vrané, se tato dostala do fyzického kontaktu s jeho manželkou až okolo 17:00 hod. dne 6. března 2001, neboť jí policie bránila v dalším kontaktu s ní. Je zřejmé, že k tomuto kontaktu nedošlo v okamžiku výslechu, jak je zachyceno na 2. listu Přílohy VII.a, ale až v okamžiku, jak je tento zachycen na 7. listu Přílohy VII.a. Toto vše vyplývá z porovnání času výslechu a délky protokolu, který není nejkratší. Je tedy zřejmé, že S. Ž. ač „obviněna“ z trestného činu vraždy, byla donucena vypovídat bez vědomí své obhájkyně a bez možnosti se s ní před započetím výslechu poradit. Je nutno dodat, že měla právo na přítomnost obhájce již v okamžiku, kdy jí byl předáván dokument „Sdělení obvinění“, aby její obhájce mohl řádně zabezpečit, že proběhne „objasnění podstaty sděleného obvinění“ přesně dle ust. § 91 odst. 1 tr. řádu, aby obviněná osoba nebyla zbavena svých práv obhajoby dle ust. § 33 a § 92 odst. 2 tr. řádu (viz. 2. list Přílohy VII.a – obsah tzv. „poučení“). Jestliže nebyl dodržen tento striktní postup podle zákona (jak vyplývá ze Přílohy VII.a – tak nebyl), došlo k porušení práv obhajoby manželky stěžovatele!

            Na tomto místě, k objasnění událostí ze dne 6. března 2001, je třeba dodat, že stěžovatel opakovaně navrhoval výslech JUDr. Vrané před soudem jako svědka, avšak toto bylo soudy opakovaně odmítáno, protože JUDr. Vraná měla dosvědčit zásadní porušení zákonných pravidel ze strany policie při pořizování výslechu manželky stěžovatele, kterému předcházelo to, že se stala obětí trestné činnosti policie, byla brutálně zbita a bylo s ní přinejmenším nakládáno velice nevhodně, když na následky tohoto bezuzdného běsnění později potratila.

            Stěžovatel, v době, kdy byl pořizován protokol na Příloze VII.a, nebyl vůbec obviněn. Tudíž jeho advokát nemohl být přítomen výslechu jeho manželky. Tento výslech byl ukončen v 19:31 hod. dne 6. března 2001 a o jeho obsahu se stěžovatel dozvěděl až někdy po 26. červenci 2001, neboť do té doby ani on, ani jeho obhájce neměli přístup do vyšetřovacího spisu a k důkazům v něm obsaženým. Bližší datum stěžovatel nedokáže určit, ale odvozuje ho z obsahu Příloh VII.r,s, neboť v těchto je odmítnuto provedení důkazů, které reagovaly na obsah Přílohy VII.a, a měly vyvrátit absurdní a nepravdivá tvrzení z obsahu výpovědi manželky stěžovatele. Přestože byla manželka stěžovatele opakovaně vyslýchána v přítomnosti advokáta stěžovatele, nikdy již ve svých výpovědích neopakovala obsah své výpovědi ze dne 6. března 2001, takže stěžovatel vůbec nevěděl, jakému obvinění se má bránit.

            Na tomto místě je nutno zmínit základní pravidlo vyplývající z nálezů Ústavního soudu ČR. Již při zahájení trestního řízení má obviněný právo na obhajobu. Rozhodující výslech svědka (obviněné manželky stěžovatele) se uskutečnil ještě před sdělením obvinění stěžovateli. Ten tak neměl prakticky právo na obhajobu. Ještě totiž nevěděl, proti jakému obvinění se má bránit. V běžných věcech Ústavní soud porušení práva na obhajobu přiznává. Ve stěžovatelově případě se jím zaobírat odmítl (viz. Dokumenty III.K, M, N).

            Je třeba v tento okamžik věci stanovit několik zásadních skutečností souvisejících s obsahem Přílohy VII.a, jež se týkají skutkových okolností. Stěžovatel zdůrazňuje, že nechce po soudu, aby nahrazoval hodnocení provedené vnitrostátními soudy svým vlastním, ale nelze se těmto doslovným nesmyslům a nepravdám, mimo jiné i v tzv. „notorietách“, vyhnout.

            Předně, je evidentní, že výpověď S. Ž. je výpověď tzv. „HEARSAY“, tedy z druhé ruky a z doslechu, v žádném případě ji nelze považovat za přímý důkaz. Je to toliko důkaz nepřímý a v celé věci jediný. Navíc se jedná o důkaz odvozený a objektivně nepravdivý.

            Tato výpověď byla poskytnuta skoro pět měsíců od času, kdy ke skutku mělo dojít a přestože je povinností orgánů státu tuto výpověď, kterou považovaly za „doznání“ (viz. Příloha VII.d), prověřit, co se věrohodnosti týče. (viz. ust. § 2 odst. 5 tr. rádu – Judikatura vnitrostátního práva R 38/68 – III.: „Obsah doznání obviněného se považuje za věrohodný jenom, je-li věrohodnost prokázána dalšími věrohodnými důkazy.“) Prokazovat věrohodnost nebylo nikdy povinností stěžovatele! Avšak výpověď S. Ž. nejenže z ní byla doslova „vymlácena“, vynucena hrozbou těžkého vězení a pořízena bez absolutní přítomnosti jejího advokáta, ale také byla objektivně nepravdivá – popírající přímé původní důkazy z místa činu, mimo jiné i obsah pitevního progokolu, což však orgány státu vůbec nezajímalo.

            Opět tedy lze použít pravdivé tvrzení, že celá tato výpověď stála na skutečnostech, které objektivně neexistovaly a nebyly možné, a to následně:

- 6. list – S. Ž. se měla dozvědět informace o vraždě z údajného „vyprávění“ stěžovatele v hotelu Grand ve Znojmě, ačkoliv ve Znojmě nikdy žádný takový hotel nestál a nestojí; 

            - to vše mělo nastat, jako reakce na zprávu v TV – Novinách dne 14. října 2000,  žádná podobná relace v TV-Novinách dne 14. října 2000 nebyla uváděna.;

            - stěžovatel měl dle S. Ž. poškozeného opít a omámit léky a teprve potom uškrtit, ačkoliv z Přílohy VII.C jasně vyplývá, že poškozený nebyl ani opilý ani omámený;

            - toto mělo nastat v úplně jiný čas, než ve kterém, jak vyplývá z Přílohy VII.A, poškozený skonal; tedy skutkový děj usmrcení poškozeného nebyl manželkou popsán tak, jak bylo zjištěno na místě činu!!

- 4. list – S. Ž. jasně potvrdila, že stěžovatel přijel vlakem do Havlíčkova Brodu dne 13. října

            2000 okolo 1:00 hod. ráno, tedy v době, kdy byl poškozený jednoznačně živ a zdráv             (viz. Příloha VII.A);

- 6. list – S. Ž. popisuje způsob uškrcení poškozeného, který však přesně odpovídá popisu vyšetřovacího spisu policie, který byl ve spise nejen popsán, ale i zafotodokumentován, a to již od října 2000;      

            - porovná-li se obsah fotodokumentace vyšetřovacího protokolu a fotodokumentace z místa činu , je jasné, že se poškozený žádným způsobem nebránil – otázka, jak je toto možné, nebyla vůbec řešena…

            S. Ž. opakovaně udávala, že odcizené věci měly být ve dvou taškách, avšak žádný z odcizených předmětů nebyl nalezen a z prodejny jich bylo odcizeno tolik, že je nebylo možno odnést ve „dvou taškách“. Vyšetřovací pokus k této informaci byl opakovaně odmítán provést a policie i soudy pracovaly s jakýmisi „odhady“…

            - stěžovatel provedení tohoto vyšetřovacího pokusu navrhoval a to s ohledem k celkové hmotnosti, počtu a objemu odcizených předmětů; skutečnost, že odcizené předměty byly odneseny „ve dvou taškách“ je jednoznačně vyvratitelná.

            Manželka stěžovatele nejenže lže o okolnostech, za jakých se měla o trestné činnosti údajně dozvědět, ale lže i ohledně času spáchání trestného činu a jeho způsobu (když poškozený nebyl omámen a opit, jaktože se útoku žádným způsobem nebránil, když je jasné, že v čase, kdy měl podle S. Ž. skonat, 18:00 – 20:00 hod. 12. října 2000, určitě nespal…)

            Výpověď manželky stěžovatele, jakožto nepřímý, odvozený důkaz z doslechu, nebyl orgány státu nikdy prověřen s ohledem na jeho věrohodnost, naopak, pomocí tohoto odvozeného důkazu orgány Policie ČR nechaly zfalšovat pitevní protokol na Příloze VII.A!! Tedy došlo k zfalšování původního přímého důkazu a to v čase, kdy byl stěžovatel jednoznačně vyviněn celou řadou důkazů, jak bude uvedeno dále.

            Stěžovatelův názor je, že tato výpověď měla sloužit pouze k donucení k přiznání stěžovatele, když by byl ochoten vypovídat, k čemuž však před policií nedošlo a tato změnila taktiku a tyto a další podvržené důkazy začala tutlat a likvidovat. Jiným způsobem totiž nelze vysvětžlit teror, který se odehrával v čase předcházejícím v RD 662, tedy mlácení manželky stěžovatele, kterého se sám stěžovatel stal svědkem a další podivnosti v době pozdější, mimo jiné i opakované výzvy ke konfrontaci.

            Ve skutečnosti, protože se stěžovatel odmítl s policií o čemkoliv dohadovat, k použití původního účelu této nepravdivé výovědi manželky stěžovatele nedošlo.

            Ať je to jakkoliv, výpověď S. Ž. ze dne 6. března 2001 (Příloha VII.a), nebyla nikdy zopakována, v přítomnosti stěžovatele či jeho obhájce, manželkou stěžovatele a pro toho, s ohledem na fakt, kdy, jak a co obsahuje, a jak byla pořízena, zůstává do dnešního dne zcela irelevantní, neboť je to blábol. A kromě toho však na vražedné zbrani byly zajištěny cizí neznámé DNA stopy, pachová stopa J. F. a stěžovatel na dobu původně forenzně zjištěného času úmrtí poškozeného: „okolo 3:45 hod. dne 13. října 2000“ má do dnešních dnů nezpochybněné a potvrzené alibi.

            Okolo 21:50 hod. dne 6. března 2001 byl stěžovateli předán dokument v Příloze VII.b – s názvem „Sdělení obvinění“ dle § 160 odst. 1 tr. řádu a stěžovatel byl výzván k výpovědi. Tuto výpověď odmítl a požádal o nahlédnutí do spisu, neboť, jak vyplývá z ust. § 91 odst. 1 tr. řádu měla mu být i objasněna podstata sděleného obvinění a podle §§ 33 a 92 odst. 2, tr. řádu měl právo se vyjádřit ke všem skutečnostem, které mu byly kladeny za vinu a k důkazům o nich; avšak na Příloze VII.b nic takového uvedeno není a nebylo, krom toho, že stěžovatel byl „obviněn“ ze spáchání tr. činu vraždy dle § 219 odst. 1, 2 pism. b), tr. zákona ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 tr. zákona s J. F., kterého neznal, a tohoto skutku se měl dopustit v době, kdy byl prokazatelně 180 km od místa činu. Ke všemu, co mu bylo známo, se pak vyjádřil ve své výpovědi ze dne 8. března 2001 (Příloha VII.c), kterou však strana obžaloby ze spisu odstranila.

            Stěžovateli bylo nahlédnutí do spisu, tedy seznámení se „se skutečnostmi a důkazy o nich“, ke kterým měl právo se vyjádřit, bezdůvodně odmítnuto. Toto odmítání trvalo až do 26. července 2001 a po celou dobu od 6. března 2001 do spisu nesměl nahlédnout ani jeho obhájce. Proti tomuto postupu podal stěžovatel řadu stížností, ve kterých navíc upozorňoval orgány státu, a později soudy, že nebyl obviněn podle zákona, tudíž, že nebyl obviněn vůbec. Podrobnosti jsou rozvedeny v Dokumentu III.D, ale hned na tomto místě je nutno předložit základní fakta, o která stěžovatel svůj názor oprávněně opíral. Především se jedná přímo o znění dřívějšího ust. § 160 odst. 1, tr. řádu a dále o nález Ústavního soudu ČR, I. ÚS 46/96 ze dne 6. června 1996 (Sbírka nálezů a usnesení ÚSČR č. 43, Sv. 5), alternativně též IV. ÚS 582/99, kde se jednoznačně uvádí: - „Podle § 2 odst. 1 tr. řádu, nikdo nemůže být stíhán jako obviněný jinak, než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví tento zákon. Jde-li o úmyslný trestný čin, v záznamu o sděleném obvinění musí být uvedena i subjektivní stránka trestného činu, tedy zavinění a následek. Ignoroval-li vyšetřovatel policie ve sdělení obvinění subjektivní stránku trestného činu, neboť ani netvrdil, že byla naplněna, a ani v tomto směru neuvedl žádné skutkové okolnosti, ve sdělení obvinění chybí podstatná náležitost, takže je nelze považovat za zákonné sdělení obvinění podle § 160 odst. 1 tr. řádu.“

            K tomuto je tedy třeba dodat následující: Subjektivní stránka trestného činu zahrnuje několik možných znaků s tím, že obligatorně je její součástí zavinění, tj. není-li skutek zaviněný, nejde o trestný čin. Zavinění by tedy mělo být ve sdělení obvinění popsáno a uvedena jeho forma – u vraždy se vyžaduje úmysl a v úvahu přichází úmysl přímý (§ 4 písm. a) tr. zákona) nebo úmysl nepřímý (§ 4 písm. b tr. zákona) s tím, že by měly být uvedeny skutečnosti svědčící pro některou z forem zavinění. Tedy mělo být minimálně uvedeno, zda šlo o přímý nebo o nepřímý úmysl, a skutkové okolnosti, z nichž by jasně vyplývalo, že se nejednalo o nedbalost s následkem smrti a případně zda úmysl směřoval až k usmrcení.

            V napadeném „sdělení obvinění“ (Příloha VII.b) toto uvedeno není a stejně nedostatečně je nezdůvodněna pohnutka – „v úmyslu získat majetkový prospěch“.

            Porovná-li se tedy Příloha VII.b s výše uvedeným nálezem Ústavního soudu, je zjevné, že tento nález zcela odpovídá tomu, co je, resp. není, v Příloze VII.b uvedeno.

            Navíc je však na místě další argumentace ve vztahu k obsahu odůvodnění, kdy je možno opět citovat další nález Ústavního soudu ČR, III.ÚS 271/96 ze dne 6. března 1997 (Sbírka nálezů a usnesení ÚSČR č. 24, sv. 7):

- „Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy odůvodnění neobsahuje konkrétní důkazy, nýbrž pouhé odvolání na obsah spisu, jsou právní závěry porušením ústavního principu zákazu libovůle v rozhodování, pročež takové rozhodnutí je nutno považovat za stojící v rozporu s Ústavou ČR.“

            Opět tedy stěžovatel upozorňuje na to, že Příloha VII.b neobsahuje odůvodnění, jak požaduje výše citovaný nález Ústavního soudu, ale toliko „odvolání na obsah spisu“, do kterého stěžovatel ani jeho obhájce neměli dalších 5 měsíců, od 6. března 2001, přístup.

            O skutečnosti, že nálezy Ústavního soudu jsou obecně závazné, pak jednoznačně hovoří nález Ústavního soudu ČR, II. ÚS 156/95 ze dne 14. února 1996:

- „Protože Ústavní soud je nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti, jsou obecné soudy per analogiam vázány právním názorem Ústavního soudu.“

            Stěžovatel tuto část uzavírá tím, že dne 6. března nebyl obviněn podle vnitrostátního práva a došlo k hrubému porušení jeho práv obhajoby garantovaných Úmluvou (viz. Dokument III.D). Lze již jen podotknout, že stejným způsobem nebyli obvinění ani S.Ž., ani L.Ž. – další „obvinění“ ve stejné věci. Stěžovatel měl tedy celou řadu důvodů se s policií vůbec nebavit a to počínaje jeho šikanou, mlácením jeho manželky, přepadením jeho rodiny, vyrabováním a demolicí jeho domova, až po fakt, že nejenže nebyl obviněn podle zákona, ale také mu bylo bezdůvodně upíráno právo seznámit se s důkazy, které policie proti němu měla. Toto bylo znemožňováno i jeho obhájci a to protože žádné důkazy o tom, že by vůbec mohl být na místě činu v době smrti poškozeného, neexistují a neexistovaly, natož důkazy o tom, že by se měl on osobně dopustit trestného činu vraždy. Naopak , je zřejmé, že na místě činu byl J.F. a další nezjištěné osoby, které tam zanechaly řadu stop, mimo jiné i své DNA.

            Dne 8. března 2001 byl stěžovatel předveden k soudci Obvodního soudu pro Prahu 3, před kterým byl ochoten k věci vypovídat. Tato výpověď je v Příloze VII.c, a to na 2. listu v 5. a 6. odstavci. Důležitá je ovšem skutečnost, jež je uvedena ve 2. odstavci na 2. straně a to, že „ve věci dochází ke kolizi v obhajobě“. Lze jen dodat, že kvůli tomu, že stěžovatel v přípravném řízení vypovídal před nezávislým a nestranným soudcem a nikoliv před teror a zločin páchajícími orgány Policie ČR, byla tato výpověď ze strany státního zastupitelství ze spisu odstraněna a nikdy ji orgán obžaloby nepředložil procesnímu soudu. Tímto počínáním státní zástupce vytvořil fikci, že stěžovatel v přípravném řízení nevypovídal, Poté, kdy 6. března 2002 při hlavním líčení došlo ze strany obhajoby ke vznesení námitky kolize v obhajobě, strana obžaloby útočila na obhajobu skrze lži a nesmysly, jak jsou uvedeny v Příloze VII.v, str. 25, zeleně označeno.

            Navíc, z obsahu výpovědi na Příloze VII.c, jež učinil stěžovatel před soudcem, je pak jasně patrné, že tento vůbec nevěděl, o co jde a proč je vlastně obviňován a omezován na svobodě. Nelze ani vyloučit, že tato výpověď byla orgány státu odstraněna jen proto, že ve 3. odst. na 1. listu, jsou zmínky o nezákonném přepadení stěžovatele a ilegální „domovní prohlídce“, což byly skutečnosti, které strana obžaloby – MSZ v Praze záměrně a vědomě zakrývalo (Příloha VII.T). V podrobnostech se tomuto teroru státu dotýkají Dokument II.A a Dokumenty III.A,B,C.

            Výše uvedená kolize v obhajobě, vzhledem k porušení Úmluvy, je rozvedena v Dokumentu III.F.

            Jak již bylo uvedeno výše, od 6. března do 26. července 2001 stěžovatel, ani jeho obhájce nemohli nahlížet do spisu a řádně provádět obhajobu stěžovatele. Orgány státu v tuto dobu přijímaly různá rozhodnutí, prováděly důkazy a nezákonně manipulovaly s důkazy, jež samy podvrhly.

            Tedy nejprve je nutno se chronologicky dotknout různých rozhodnutí, o kterých stěžovatel někdy ani nevěděl, neboť mu nebyly doručeny a dozvěděl se o nich ve skutečnosti až po 26. červenci resp. po 18. září 2001.

            Výpověď, jež je na Příloze VII.c a byla později odstraněna ze spisu orgány, orgány policie použily pro odůvodnění svého rozhodnutí (označeno červeně) na Příloze VII.d – Usnesení, jímž došlo k zastavení trestního stíhání jediného spolupachatele stěžovatele a to J.F. Toto rozhodnutí bylo policií vydáno dne 2. dubna 2001 a stěžovatel se o jeho existenci dozvěděl až dne 18. září 2001, když sám fyzicky nahlédl do vyšetřovacího spisu. V tomto rozhodnutí orgány státu zcela opominuly, že na místě činu byla zajištěna pachová stopa J.F. a to i na vražedné zbrani – škrtidle!! A dále na dalších místech. Další nepravda, která byla na této Příloze VII.d uvedena, je tvrzení policie, že „stěžovatel měl být obviněn ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2, tr. zákona se svou manželkou“ (označeno zeleně). Stěžovatel nebyl nikdy obviněn ve spolupachatelství se svou manželkou!! Po zastavení trestního stíhání J.F., byl stěžovatel „obviněn“ pouze sám jako jediný pachatel (viz. obsah Přílohy VII.b). O zastavení trstního stíhání svého spolupachatele se pak dozvěděl až dne 18. září 2001, zcela neoficiálně, kyž nahlédl do vyšetřovacího spisu.

            Nikdy totiž nedošlo k zákonnému postupu podle § 160 odst. 5, 6 tr. řádu a obvinění nebylo stěžovateli změněno vzhledem k jeho nové procesní pozici. Stěžovatel až po podání obžaloby dne 30. ledna 2002 nevěděl, jakému obvinění vlatně čelí, tudíž nemohl řádně připravit svou obhajobu a účinně se hájit a to v období od 6. března 2001 do 30. ledna 2002!!

            Dne 13. dubna 2001 vyšetřovatel policie vystavil usnesení dle § 105 odst. 1 tr. řádu. Toto usnesení je ve výrokové části chybné – lživé, tudíž neplatné samo o sobě (Příloha VII.e). V obsahu Příloha VII.e je zeleně označena vadná část, kdy podrobnosti ve vztahu k Úmluvě jsou obsaženy v Dokumentu III.E a červeně je označena část porušující presumpci neviny, kteréhožto prvku se týká Dokument III.J.

            Dne 13. dubna 2001 vyšetřovatel policie vystavil usnesení dle § 116 odst. 1, tr. řádu (Příloha VII.f). Toto usnesení je ve výrokové části chybné – lživé, tudíž neplatné samo o sobě (označeno zeleně).

            S ohledem na faktickou činnost a výroky znalce, který byl přijat tímto usnesením, a to PhDr. Josefa Pavláta před soudem při hlavním líčení,  který navíc zfalšoval svůj znalecký posudek v tom směru,  že tvrdil, že se stěžovatelem „vedl rozhovor“ v přípravném řízení, ač se stěžovatelem nikdy osobně nehovořil, tedy bez osobního rozhovoru nemohl zpracovat svůj znalecký posudek (viz. rozpory a lži označené červeně v Příloze VII.g), a dále s ohledem na opakované porušení presumpce neviny tímto znalcem v průběhu hlavního líčení (Příloha VII.g, označeno zeleně), je tedy nutno stanovit, že již v obsahu Přílohy VII.f došlo k hrubému porušení presumpce neviny stěžovatele a jeho manželky a to v bodech 2, 3, 8 a 10, neboť formulace použité policií (označeno červeně) vypadaly, jako když policie dopředu počítala s vinou obviněných (podrobnosti v Dokumentu III.J).

            Dne 14. května 2001 vyšetřovatel policie vystavil usnesení dle § 80 odst. 1, tr. řádu (Příloha VII.h). Toto usnesení je ve své výrokové části chybné – lživé, tudíž neplatné samo o sobě (označeno zeleně). Jako důležitou podrobnost lze jen dodat, že tvrzení, že „dva vrácené telefony byly majetkem firmy Q-foto“, je tvrzení lživé, a to s ohledem na obsah Příloh VII.E a F a na fakt, že neexistuje jediný protokol nebo fotografie těchto telefonů, tudíž neexistuje důkaz o jejich fyzické existenci. Stěžovatel, ani jeho obhájce si tyto „věcné důkazy“ nemohli prohlédnout, neboť až do 26. července nemohli bezdůvodně nahlížet do vyšetřovacího spisu. To vše právě z důvodů likvidace těchto policií podvržených důkazů, neboť to byli pouze policisté, kdo tyto telefony konkretizovali a určili, ač sama poškozená firma neznala jejich identifikační čísla (viz. Přílohy VII.E a VII.F).

            Ve dnech 28. a 25. května 2001 vydal vyšetřovatel další dvě usnesení (Přílohy VII.i a VII.j), a to podle § 30 odst. 1 – tr. řádu, které následně opravoval podle § 131 odst. 1 – tr. řádu. Obě tato rozhodnutí jsou zatížena totožnou chybou ve své výrokové části (označeno zeleně), neboť jsou lživá, tudíž neplatná sama o sobě.

            Dne 27. června 2001 zaslal vyšetřovatel stěžovateli vyrozumění (Příloha VII.k), kterým reagoval zamítavě ohledně nahlížení do vyšetřovacího spisu. Tato Příloha VII.k je důkazem, že zamítání nahlížení do vyšetřovacího spisu bylo zcela bezdůvodné, neboť nebyly uvedeny žádné důvody pro toto rozhodnutí vyšetřovatele. Příloha VII.k usvědčuje ze lži i samotný Ústavní soud ČR (Dokument III.K).

            Dne 10. července 2001 vydal nadřízený orgán usnesení (Příloha VII.L), ve kterém v 1. odst. odůvodnění je opět uvedena nepravda o tom, z jakého trestného činu a s kým měl být stěžovatel údajně „obviněn“, ač takto obviněn nikdy nebyl. Ani nadřízené orgány Policie ČR nevěděly, jaké trestní stíhání a proti komu dle zákonné klasifikace, je ve skutečnosti vedeno.

            K této části Dokumentu II.B je tedy nutno uvést, že z obsahů Přloh VII.e,f,h,i,j a VII.L jasně vyplývá absolutní zmatek a nevědomost policie o tom, jaké trestní stíhání je vlastně vedeno. Stěžovatel byl sice „obviněn“ z vraždy ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 – tr. zákona, ale s osobou J.F. Tomuto však trestní stíhání bylo dne 2. dubna 2001 zastaveno (Příloha VII.d) a stěžovatel nebyl nikdy obviněn ze spáchání trestného činu ve spolupachatelství se svou manželkou S.Ž. jak je popisováno ve zmíněných přílohách. Jelikož až do dne 26. července 2001 mu bylo bráněno v nahlédnutí do spisu a Příloha VII.d mu nebyla nikdy doručena, tak se o těchto faktech dozvěděl až dne 18. září 2001, kdy prakticky poprvé nahlédl do vyšetřovacího spisu. To, že se tak stalo, je potvrzováno Přílohou VII.m, kde je ve 2. odst. datum 26. 7. 2001 jasně specifikováno (označeno čeveně). Tato Příloha VII.m však potvrzuje další fakt. Jedná se o následující:

            Dne 6. března 2001 se vyšetřovatel pokusil stěžovatele vyslechnout poprvé. Stěžovatel výpověď odmítl s využitím svého práva a požadoval nahlédnout do spisu, protože nedošlo k objasnění podstaty obvinění, jež mu bylo „sdělováno“, dle ust. § 91 odst. 41 tr. řádu – předložením důkazů o jím údajně spáchané trestné činnosti. Stěžovatel tudíž nemohl využít svých práv dle § 33 a § 92 odst. 2 – tr. řádu a vyjadřovat se ke skutečnostem kladeným mu za vinu a  k důkazům o nich. Žádné důkazy mu totiž přeloženy nebyly!! A na příloze VII.b uvedeny nejsou. Nahlédnutí do spisu a seznámení se s důkazy mu bylo bezdůvodně odmítnuto, a fakticky mu toto bylo umožněno až po 26. červenci 2001, stejně jako jeho obhájci, tudíž se stěžovatel ani neměl k čemu vyjadřovat (viz. obsah jeho výpovědi v Příloze VII.c). Tvrzení na Příloze VII.m v předposledním odstavci je lživé (modrý rámeček), avšak, i kdyby k tomuto objasnění podstaty sděleného obvinění opravdu došlo, je věc velice sporná. Dne 18. dubna 2001 totiž došlo k dalšímu pokusu vyšetřovatele vyslýchat stěžovatele. V tu dobu však již bylo jeho obvinění změněno v důsledku rozhodnutí ze dne 2. dubna 2001 na Příloze VII.d a tudíž dne 18. dubna 2001 mělo dojít k novému objasnění podstaty sděleného obvinění, avšak až po postupu dle ust. § 160 odst. 5,6 – tr. řádu!! Avšak k tomuto nedošlo a Příloha VII.m toto dokazuje.

            Dne 18. dubna 2001 stěžovatel opět odmítl vypovídat a opět žádal o nahlédnutí do spisu, což mu bylo opět bezdůvodně odmítnuto. Stěžovatel však dne 18. dubna 2001 policii dobrovolně odevzdal vzorek DNA a nechal si odebrat pachovou stopu, protože na místě činu nebyl, tudíž v tomto směru s policií spolupracoval. Tímto vznikly dva z důkazů vyviňujících jeho osobu a založených na negativních výsledcích obou forenzních zkoumáních a testech. Tyto dva důkazy soudy nikdy nehodnotily!!

            Dne 26. července 2001, ještě před umožněním nahlédnutí do spisu, došlo ze strany vyšetřovatele k dalšímu pokusu o výslech stěžovatele. Tento k věci odmítl vypovídat a do protokolu upozornil vyšetřovatele na veškerá pochybení, která tento prováděl, poněvadž na stěžovatelovy písemné stížnosti nebylo reflektováno. Dne 26. července 2001 byl stěžovatel vyzván ke konfrontaci (dle § 104a – tr. řádu) se svou manželkou. Tuto odmítl, neboť neměl přístup ke spisu a vůbec neznal obsah výpovědi jeho manželky ze dne 6. března 2001 (Příloha VII.a), která byla vyrobena před jeho „obviněním“ bez účasti jeho obhájce. Tato výpověď (Příloha VII.a) mu byla předána jeho obhájcem někdy po 26. červenci 2001. Stěžovatel tudíž neznal důvod, z jakého by měl být konfrontován se svou manželkou, když v žádné ze svých výpovědí pořízených po „obvinění“ stěžovatele, nevypovídala nic, co by se relevantně vztahovalo ke skutkové podstatě trestného činu vraždy.

            Jelikož však ani před třetím pokusem o výslech stěžovatele nedošlo k objasnění podstaty sděleného obvinění dle ust. § 91 odst. 1 – tr. řádu, neboť o existenci rozhodnutí na Příloze VII.d se stěžovatel dozvěděl až dne 18. září 2001, když mu bylo nahlédnutí prakticky umožněno, neviděl stěžovatel sebemenší důvod, proč by se měl k něčemu vyjadřovat, či se jinak aktivně podílet na vyšetřování či na jakýchkoli vyšetřovacích úkonech. Lze jen znovu opakovat, že celou tuto dobu stěžovatel napsal okolo stovky stížností na postup a činnost policie, na které nebyl brán žádný ohled, vyjma zavádějících a lživých reakcí, jaká je např. na Příloze VII.T – 1. strana. Ve stížnostech upozorňoval i na fakt, že nebyl obviněn podle zákona.

            Tato část tedy souvísí s Dokumentem III.D a III.E, poněvadž se týká obsahu sděleného obvinění a zmatečnosti celého řízení, společně s porušením „rovnosti zbraní“ a tedy s porušením spravedlivého procesu v přípravném řízení.

            Stěžovatel znovu opakuje, že mu nebylo nikdy sděleno žádné obvinění v tom smyslu, že by trestný čin vraždy měl spáchat ve spolupachatelství se svou manželkou S.Ž., což byl jeden ze základních důvodů odmítání konfrontace, neboť to byla jeho blízká osoba, která ve své výpovědi, poté, co byla zbita policií, lhala a to v otázkách objektivních skutečností a notoriet, jak bylo popsáno výše. Nebylo a není povinností stěžovatele ověřovat výpověď své manželky, byť jevící se na první pohled jako proti němu, obzvláště pak v otázkách její věrohodnosti. Tato povinnost byla a zůstává na straně orgánů státu!! (viz. obsah ust. § 2 odst. 5, 6 – tr. řádu). Manželka stěžovatele totiž lhala v otázkách objektivní pravdivosti, kdy tvrdila, že „existuje něco, co objektivně neexistuje a není možné“. V tento okamžik musí stěžovatel připomenout, že skutečnost, zda ve městě Znojmo existuje nějaký hotel Grand je jedna z mnoha skutečností, které objektivně neexistují a neexistovaly, tudíž nebylo třeba kvůli tomuto zjištění konfrontovat stěžovatele s jeho manželkou. Navíc, když tento do 26. července 2001 vůbec neznal obsah Přílohy VII.a, tudíž na něj nemohl nijak reagovat. V žádné z dalších výpovědí jeho manželky pak tyto nesmysly uvedeny nejsou a nebyly a tato je ani sama o sobě neopakovala před soudem (viz. Příloha VII.n).

            V tento okamžik je nutno chronologicky seřadit skutečnosti, které byly v období od 6. března do 26. července 2001 prováděny a zajišťovány Policií ČR ve vztahu k vyšetřování. Stěžovatel zdůrazňuje cílenou jednostrannost všech úkonů policie výhradně v jeho neprospěch v tomto období, což je v příkrém rozporu s ust. § 2 odst. 5 – tr. řádu!!

            Dne 15. března 2001 provedla policie „akci“, bez účasti obhájce stěžovatele, který svou účast výslovně vyžadoval u všech úkonů, které policie prováděla. Policie vyrazila hledat jakýsi rybník poblíž Třebíče, u kterého stěžovatel nikdy nebyl a jehož polohu určil až podle mapy, neboť je vystudovaný geodet. V tomto rybníku se měl údajně nacházet jakýsi hliníkový kufřík, údajně poškozeného. Policii k tomuto rybníku naváděl obviněný L.Ž. Skutečnost, že tento spoluobviněný policii nemohl k onomu rybníku navádět vyplývá z jeho výpovědi na Příloze VII.n, str. 12, posl. odstavec – označeno červeně, neboť podle jeho výpovědi by se rybník nacházel přibližně západně od Třebíče, zatímco ve skutečnosti byl přibližně na severovýchodě – tedy na úplně opačné straně. Tento spoluobviněný lhal, když tvrdil, že do tohoto rybníka měl stěžovatel házet onen hliníkový kufřík, což vyplývá z následujících faktů:

  1. – Hliníkový kufřík poškozeného je zachycen na videozáznamu z místa činu, který pořídila policie dne 13. října 2000 a to v čase 11:33 hod. – tudíž ho stěžovatel nemohl házet do žádného rybníka;
  2. – L.Ž popisoval cestu k onomu rybníku (Příloha VII.n) před soudem takovým způsobem, že je zřejmé, že policie odvezla L.Ž. k rybníku, nikoli, že L.Ž. policii k rybníku dovedl, protože kdyby policie jela podle popisu L.Ž., tak by k žádnému rybníku nedojeli;
  3. – Hliníkový kufřík v rybníku nebyl. Byl údajně nalezen u jakéhosi rybáře, který ho z rybníka vylovil (??!!);
  4. – Ve dnech 5. dubna, 6. dubna a 9. dubna 2001 byli vyslechnuti tři svědci – blízké osoby poškozeného, kdy ani jeden z nich tento hliníkový kufřík neidentifikoval jako kufr z majetku poškozeného; byly tedy takto zajištěny další tři důkazy, založené na negativním výsledku svědeckého zkoumání předmětu doličného!

  5. – Skutečnost, že hliníkový kufřík „zajištěný“ u rybáře policií, byl hliníkový kufřík poškozeného tvrdil pouze vyšetřovatel na Příloze VII.e, protože tento kufřík znal, když byl zajištěn a později podvrhnut na místě činu.

            Jelikož později rozsudkem Vrchního soudu v Praze (Příloha VII.AA) byl hliníkový kufřík vyňat z věcných důkazů použitých proti stěžovateli, je tento důkaz irelevantní. Avšak hliníkový kufřík, který policie tajně zajistila na místě činu a vmanipulovala jej mezi důkazy, je dalším z mnoha evidentně podvržených důkazů, u kterých, když už nelze podvrh přímo dokázat, existují oprávněné pochybnosti okolo jejich faktické existence. Byl-li totiž podvržen policií byť jen jediný z důkazů, mohly být podvrženy i důkazy další, když ne všechny.

            Chronologický vývoj důkazní situace stěžovatele v inkriminované období byl následující:

- Dne 12. března 2001 – požádala policie o forenzní vyšetření mikrostop z místa činu;

- Dne 18. dubna 2001 – poskytl stěžovatel policii vzorek své DNA a pachové stopy;

- Dne 23. dubna 2001 – požádala policie o vyšetření pachové stopy na případnou shodu;

- Dne 9. května 2001 – svědkyně Křížová potvrdila alibi stěžovatele na dobu úmrtí          poškozeného;

- Dne 10. května 2001 – požádala policie o forenzní vyšetření DNA stěžovatele;

- Dne 14. května 200 – policie vydala usnesení o „vrácení podvržených telefonů“ (Příloha       VII.h);

- Dne 18. května 2001 – znalecký posudek potvrdil neexistenci DNA na místě činu;

- Dne 21. května 2001 – znalecký posudek potvrdil negativní zjištění ve vztahu mikrostop          ke stěžovateli;

- Dne 22. května 2001 – znalecký posudek potvrdil negativní zjištění pachové stopy na   místě činu;

- Dne 18. června 2001 – policie „vrátila“ podvržené telefony firmě Q-foto.

            Ke dne 18. června 2001 je nutno skutkovou a důkazní situaci shrnout následovně:

            Jelikož stěžovatel nikdy fyzicky nebyl na místě činu, je zřejmé, že veškeré forenzní zkoumání mikrostop, DNA a pachové stopy ve vztahu k němu, byly negativní. Navíc, svědkyně Křížová, stejně jako manželka stěžovatele, potvrzovaly alibi stěžovatele na dobu úmrtí poškozeného, jak byla zjištěna prímým forenzním zkoumáním na místě činu a pitevním protokolem (Příloha VII.A). Svědkyně Křížová alibi stěžovatele potvrdila i před soudem dne 6. března 2002 (Příloha VII.n, str. 14 – 15, modrý rámeček).

            Telefony, které byly policií podvrženy, jak vyplývá z Příloh VII.E a VII.F v konfrontaci s výovědí svědka v Příloze VII.G (jak bylo uvedeno výše), aniž byly vyfotografovány, popsány do příslušných protokolů, či jinak identifikovány, a niž si je stěžovatel či jeho obhájce mohli prohlédnout a napadnout způsob jejich „zjevení se“ ve věci, byly ke dni 18. čevna 2001 odstraněny, aby nemohlo být odhaleno, že se jedná o podvrh.

            Lze pak již jen zdůraznit, že na místě činu i na vražedné zbrani bylo policií zajištěno mnoho vzorků cizí DNA, ani stěžovatele ani poškozeného, avšak znalci z oboru genetiky nebyli nikdy později soudem vyslechnutí, ač toto bylo stěžovatelem požadováno. Jestliže však cizí DNA byla nalezena na vražedné zbrani, je tento postup velmi zarážející.

            Navíc, pořád je potvrzováno, že to byl J.F.,  kdo byl na místě činu přítomen, neboť tento zanechal svou pachovou stopu na vražedné zbrani, vyloupeném trezoru a pokladně a na osobních věcech poškozeného. Je však pravdou, že jeho trestní stíhání bylo dne 2. dubna 2001 zastaveno (Příloha VII.d), ač se policie ve svém rozhodnutí vůbec nevypořádala s pozitivním nálezem pachové stopy tohoto člověka na místě činu. Jelikož stěžovatel, ani jeho obhájce, neměli přístup do spisu a to až do 26. července 2001, o uvedené důkazní situaci a jejím, pro stěžovatele pozitivním, vývoji neměli sebemenší tušení.

            Lze spolehlivě konstatovat, že ke dni 18. června 2001 byl stěžovatel poměrně jednoznačně vyviňován celou řadou forenzních zjištění a důkazů. Tyto důkazy byly důkazy přímé, původní a získané vědeckým zkoumáním.

            Za této důkazní situace policie přistoupila k velice nestandardnímu úkonu. Dne 25. června 2001 – číslo listu spisu: 1392, tedy více jak osm měsíců po smrti poškozeného a jeho pitvě, požádal vyšetřovatel „o změnu původního přímého důkazu – pitevního protokolu“ (Příloha VII.o).

            V této souvislosti se nabízí úvaha, jak je toto vůbec možné, neboť z vyšetřovacích standardů platných na celém světě jasné vyplývá, že alibi je přímý důkaz ospravedlňující a vyvrácen může být toliko tím, že se prostřednictvím jiných důkazů prokáže, že se jedná o alibi falešné. Toto platí možná na celém světě, nikoliv však v České republice! Když se v ČR policie dostane do úzkých a do důkazní nouze vzhledem k jí samotnou „vylosovanému“ a určenému údajnému pachateli, tak policie si objedná změnu pitevního protokolu a to s odstupem více jak osm měsíců od úmrtí, pitvě a pohřbu poškozeného. Celý tento úkon – objednávka navíc není učiněn zákonnou formou rozhodnutí – usnesením dle § 115 odst. 1 – tr. řádu, shodně, jak bylo učiněno Přílohou VII.B, ale jakýmsi dopisem (Příloha VII.o), kdy otázka, jež je položena znalci pod bodem 11, je otázka nepřípustná – totiž sugestivní, návodná a kapuózní zároveň. Proti takto položené otázce, protože nebyla položena v usnesení, proti kterému by měl stěžovatel možnost zákonné stížnosti – jako proti Příloze VII.B, nemohl stěžovatel vznést oprávněnou námitku, protože o ní nevěděl a Příloha VII.o mu nikdy nebyla oficiálně doručena a do spisu neměl přístup až do 26. července 2001, resp. do 18. září 2001.

            Dne 16. července 2001, na přímý návod vyšetřovatele obsažený v Příloze VII.o, vypracovali znalci nový znalecký posudek (Příloha VII.p) a to jen a pouze na podkladě spisového materiálu, ve kterém se v tu dobu nacházela i lživá, neověřená a nepoužitelná výpověď manželky stěžovatele ze dne 6. března 2001 (Příloha VII.a) – jakožto výpověď z druhé ruky a z poslechu, tzv. „hearsay“. Znalci s odstupem devíti měsíců od smrti a pitvy – původního pitevního protokolu (Příloha VII.A), z devět hodin „staré“ mrtvoly, od stolu bez relevantního zkoumání předmětu – těla poškozeného, „vyrobili mrtvolu starou“ 19 – 21 hodin a to tak, aby se „jejich zjištění hodilo do času, na který stěžovatel neměl potvrzeno alibi“ (???) – „početní čarování znalců“ však žádným způsobem nezměnilo zjištění – přímé měření teploty těla, jež bylo na místě činu stanoveno na 28°C, resp. 27,5ºC.

            Tedy, až po tomto nestandardním úkonu vyšetřovatele, kterému se stěžovatel neměl jak bránit,  neboť o něm vůbec nevěděl, bylo jeho obhájci umožněno nahlédnout do vyšetřovacího spisu a to dne 26. července 2001; stětovateli pak prakticky až dne 18. září 2001.

            Faktem snadno prokazatelným zůstává, že od okamžiku, kdy policie odtajnila spis, bylo fakticky ukončeno provádění jakýchkoliv vyšetřovacích úkonů. Patrně proto, že až od 26. července, resp. 18. září 2001, se stěžovatel mohl začít vůbec nějak hájit, provádět svou obhajobu, navrhovat provedení důkazů a vůbec nějakým způsobem aktivně zasahovat do vyšetřování. Jak vyplývá z Dokumentu II.C, nic z jeho návrhů, až na pár drobností, nebylo provedeno a všechny byly bezdůvodně odmítány. Z toho je zřejmé, že policie a orgány státu vědomě porušovaly svou zákonnou povinnost stanovenou v ust. § 2 odst. 5 – tr. řádu:

- „Orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi… V přípravném řízení orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede…“

            Jednostranně vedené vyšetřování, bez přístupu k důkazům a spisům ze strany stěžovatele, s podvrháváním předmětů doličných a s falšováním listin a důkazů proti stěžovateli, to vše způsobem, který zákon nezná, je pak do dnešního dne pro stěžovatele obrovskou záhadou. Zároveň si však stěžovatel uvědomuje, že přípravné řízení vedené tajně, bez možnosti, aby se mohl seznámit s důkazy proti sobě již v jeho průběhu, nemělo nic společného se spravedlivým procesem a jeho jednotlivými aspekty.

            Stěžovatel si dovoluje uzavřít tuto část odůvodněným tvrzením, že vědomě a cíleně organizované porušování norem vnitrostátního práva ze strany orgánů žalovaného státu má a mělo za přímý následek mnohočetné porušování práv garantovaných Úmluvou.   

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář