Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dokument III.B

27. 8. 2007

Dokument III.B – porušení čl. 3, čl. 5 odst. 1 a čl. 8 – Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v souvislosti se zásahem Policie ČR dne 6. března 2001

 

Čl. 3:

Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.“

ČL. 5 odst. 1:

Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost.“

Čl. 8 odst. 1:

Každý má právo na respektování svého soukromí a rodinného života, obydlí a korespondence.“

Čl. 8 odst. 2:

Státní orgán „nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat, kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a…“

 

Východiska k Úmluvě

  1. Rozhodnutí ve věci TYRER C/a UK, 1978; SMITH a GRADY C/a UK, 1999:

      Ponižující zacházení nebo trestání“ je zacházení, které v člověku vyvolává pocit       hrubého pokoření před jinými osobami nebo ponížení před sebou samým. Nutí ho           jednat proti své vůli či přesvědčení nebo narušuje jeho psychickou nebo fyzickou odolnost.

  1. „Rozhodnutí ve věci ALBERT a LE COMPTE C/a Belgie, 1983:

      Nasazení pout nebylo za normálních okolností v rozporu s tímto ustanovením,           nebylo-li nařízeno a provedeno v souvislosti se zákonným zatčením nebo vazbou, pokud nevyžadovalo použití síly, veřejné vystavování a jestliže nepřekračovalo      hranici nutné nezbytnosti.“

  1. Rozhodnutí ve věci IRSKO C/a UK, 1978:

      „Aby spadalo pod rozsah čl. 3, musí zacházení dosáhnout minimálního stupně      závažnosti. Posouzení tohoto minima je ve své podstatě relativní. Závisí to na souhru       okolností daného případu a zejména na charakteru a kontextu zacházení, jakož i na          jeho délce, na jeho fyzických nebo psychických účincích a často též na pohlaví, věku a       zdravotním stavu dotčené osoby.“

  1. Rozhodnutí ve věci KLAAS C/a Německo, 1993; IRSKO C/a UK, 1978;  AYDIN C/a Turecko, 1997; SELHOUNI C/a Francie, 1999:

      „Tvrzení o špatném zacházení musejí být před soudem podepřena příslušnými důkazy,            přičemž k určení skutkových okolností používá soud kriterium „nade vší rozumnou           pochybnost“. Takový důkaz může být tvořen svazkem indicií nebo nevyvrácených          předpokladů, které jsou dostatečně závažné, přesné a shodující se.“

  1. Rozhodnutí ve věci ASSENOV  a další C/a Bulharsko, 1998; LABITA C/a Itálie, 2000:

      „Pokud jednotlivec obhajitelným způsobem tvrdí, že byl vystaven špatnému zacházení             ze strany policejních nebo podobných orgánů, čl. 3, ve spojení s povinností uloženou    státu článkem 1, vyžaduje, aby takové tvrzení bylo předmětem efektivního a           úředního vyšetřování, které povede k identifikaci a potrestání viníků. Kdyby tomu       tak nebylo, zákaz nelidského či ponižujícího zacházení by byl v praxi neúčinný a státní úředníci by se těšili beztrestnosti.“

  1. Rozhodnutí ve věci ASSENOV a další C/a Bulharsko, 1998:

      „Soud rozhodl, že došlo k porušení čl. 3 – Úmluvy, neboť do ztracena vyznívající    vyšetřování postupu policistů při incidentu nevyvrátilo vážné podezření, že            stěžovatel a jeho otec byli podrobeni zacházení zakázanému tímto ustanovením.“

  1. Rozhodnutí ve věci HEATON C/a UK, 1978:

      „Úkolem soudu je určit, zda zatčení bylo zákonné, nikoli zda bylo oprávněné.“

  1. Rozhodnutí ve věci BOZANO C/a Francie, 1986:

      „Slovo „bezpečnost“ je třeba číst spolu se slovem „svoboda“ a chápat ji takto jako   ochranu proti svévolnému zasahování hmotného nebo procesního charakteru ze       strany veřejného orgánu proti osobní svobodě.“

  1. Rozhodnutí ve věci BOZANO C/a Francie 1986; WASSINK C/a Nizozemí, 1990; ÖCALAN C/a Turecko, 2003:

      „Pokud jde o „zákonnost“ zbavení svobody, včetně dodržení „řízení stanoveného             zákonem“ Úmluva v zásadě odkazuje na povinnost dodržovat hmotněprávní a       procesní normy vnitrostátní legislativy, ale navíc vyžaduje i slučitelnost jakéhokoli    zbavení svobody s cílem čl. 5: Chránit jednotlivce proti svévoli.“

  1. Rozhodnutí ve věci CHAHAL C/a UK, 1996:

      „Úmluva odkazuje na povinnost úřadů vyhovět hmotným a procesním normám            vnitrostátního práva a kromě toho ještě vyžaduje, aby každé zbavení svobody bylo        v souladu s účelem čl. 5, tj. chránit jednotlivce před svévolností.“

  1. Rozhodnutí ve věci GUZZARDI C/a Itálie, 1980:

      Právo na svobodu“ předvídané čl. 5 odst. 1 – Úmluvy se nevztahuje na pouhá         omezení svobody pohybu.“

      „Úmluva vyžaduje, aby každé zbavení svobody bylo „oprávněné“. Tento pojem je    obecný a platný v celém čl. 5 odst. 1.“

  1. Rozhodnutí ve věci WASSINK C/a Nizozemí, 1990:

      Oprávněností se rozumí soulad s hmotnými a procesními předpisy domácího       zákona a také účelem čl. 5, zejména ochranou jednotlivce proti svévoli.“

  1. Rozhodnutí ve věci P.G. a J.H. C/a UK, 2001:

      Nezákonnost“ se tedy v projednávaném  případě týká pouze skutečnosti, že            neexistoval žádný zákonný pramen pro zasahování do práva stěžovatelů na     respektování soukromého života, a proto takové zasahování nebylo „v souladu se       zákonem“ tak, jak bylo toto slovní spojení interpretováno v čl. 8 odst. 2 – Úmluvy.“

  1. Rozhodnutí ve věci NIEMITZ C/a Německo, 1993: (MUTATIS MUTANDIS)

      „Interpretovat slova „soukromý život“ a „obydlí“ jako zahrnující určitá místa a          aktivity profesní nebo komerční povahy by v podstatě odpovídalo předmětu a účelu čl.   8: Chránit jednotlivce proti svévolným zásahům orgánů veřejné moci.“

  1. Rozhodnutí ve věci KRUSLIN C/a Francie, 1990:

      „Zasahování se stává porušením tohoto ustanovení, pokud není „v souladu se           zákonem“, nesleduje cíl nebo cíle, které jsou legitimní podle čl. 8 odst. 2 a pokud           není „nezbytným“ v demokratické společnosti pro dosažení výše uvedených cílů.“

  1. Rozhodnutí ve věci SILVER C/a UK, 1983; MALONE C/a UK, 1984; KRUSLIN C/a Francie, 1990; HUVIG C/a Francie, 1990:

      „Aby respektovala princip právního státu, musí vnitrostátní legislativa poskytovat            určitou ochranu před svévolnými zásahy do práv garantovaných odst. 1. Zákon         svěřující veřejné moci pravomoc hodnocení musí stanovit meze této pravomoci.“

  1. Rozhodnutí ve věci FRIEDL C/a Rakousko, 1995:

      „Na otázky týkající se psychického zdraví je též třeba hledět, jako na zásadní součást             soukromého života spojeného s aspektem psychické integrity jednotlivce. Čl. 8 zajisté            též chrání právo na identitu a osobní rozvoj, právo na založení a rozvoj mezilidských     vztahů. Zachování psychické stability je v tomto kontextu nezbytným předpokladem       k účinnému výkonu práva na respektování soukromého života.“

  1. Rozhodnutí ve věci KUZNĚCOV C/a Ukrajina, 2003:

      Účinnost provedeného vyšetřování musí být patrná také z jeho formálního            zachycení v úředních dokumentech. Soud označil vyšetřování za formální,          povrchní a vážně se nezabývající potřebou zjistit, k čemu došlo, jestliže rozhodnutí    národních orgánů pouze odmítala stížnost poškozeného, aniž by blíže uváděla kroky,   které byly v průběhu vyšetřování podniknuty.“

  1. Rozhodnutí ve věci TEKIN C/a Turecko, 1998; SELMOUNI C/a Francie, 1999:

      „Jakékoliv použití fyzické síly vůči osobě zbavené svobody, které není nezbytně        nutné vzhledem k jejímu chování, je útokem na lidskou důstojnost a v zásadě         představuje porušení práva zaručeného čl. 3.“

 

 

Aplikace výše uvedených východisek na případ stěžovatele

 

      Tento dokument se vztahuje přímo ke dni 6. března 2001 a k ilegálnímu přepadení rodiny stěžovatele vniknutím do objektu RD 662. Dále na skutečnost zmlácení manželky stěžovatele takovým způsobem, že na následky potratila a odvlečení stěžovatele a jeho manželky z bezpečí jejich domova organizovanou ozbrojenou bandou gaunerů, kdy jelikož tito neměli zákonnou licenci jakýmkoli způsobem vniknout na soukromý pozemek geometrického čísla 372 a do RD 662, v okamžiku, kdy tak učinili, ztratili ochranný statut veřejných činitelů a změnili se ve zločince a bandity ve službách státu.

      Jedná se totiž o analogický problém, jako v dokumentu III.A, neboť zásah proběhl bez relevantního příkazu soudu, zcela mimo platnou legislativu – překonávání odporu, který neexistoval – a s následným zfalšováním záznamů o místě incidentu (viz. příloha VII.Q).

      Přestože tento incident byl obsažen v textu ústavní stížnosti (příloha VII.GG), samotný Ústavní soud se s touto nezákonnou brutalitou odmítl zaobírat a zjevně ji ignoroval (viz. Dokument II.F).

      Tento dokument se tedy týká souběžného porušení čl. 3, čl. 5 odst. 1 a čl. 8 – Úmluvy.

      Jak již bylo předesláno, jednalo se o zbytečně brutální a nezákonný zákrok, údajně „policistů“ v RD 662 v obci Rymaně, proti stěžovateli a jeho manželce. Jedná se zde o aplikaci rozhodnutí (1), (2), (3) a (19). Ať je to jakkoliv, stěžovatel a jeho manželka skoro nazí byli vláčeni po obývacím pokoji, přičemž manželka stěžovatele, ač se nijak nebránila, byla mlácena pažbami pušek, bylo do ní kopáno a bylo po ní šlapáno, na což byl násilně stěžovatel donucen se dívat. Bez sebemenší pochybnosti se jednalo o ponižující zacházení, neboť překročilo minimální stupeň závažnosti a hlavně, bylo zcela zbytečné z pohledu stěžovatele. Důvody orgánů státu jsou v tomto směru zcela irelevantní. Jelikož ani stěžovatel, ani jeho manželka se nijak aktivně nebránili, nebylo použití fyzické síly nezbytně nutné vzhledem k jejich chování. V neposlední řadě pak nasazení pout, jak je potvrzováno přílohou VII.Q, bylo v rozporu s článkem 3 – Úmluvy, neboť nebylo provedeno v souvislosti se zákonným zatčením, ale jednalo se o závažnou trestnou činnost orgánů státu. V této souvislosti veřejné odvlečení spoutaného stěžovatele a jeho manželky bylo jen dalším krokem v sérii ponižujících zacházení.

      V souvislosti s rozhodnutím (4) se stěžovatel domnívá, že kumulace důkazů, jež jsou obsaženy v přílohách, splňuje kriterium „nade vší rozumnou pochybnost“.

      Dále je tedy nutno zmínit rozhodnutí (5), (6) a (18), která souvisejí se úředním vyšetřováním. Toto vyšetřování bylo oficiálně ukončeno dne 15. listopadu 2002 (příloha VII.4), s faktickým závěrem, jež by bylo možno parafrázovat slovy: „Protože RD 662 neexistuje, nic se vlastně nestalo“ (příloha VII.X). Následně po zásahu komise poslanecké sněmovny Parlamentu ČR byly tyto závěry zcela negovány přílohou VII. VII.M, tedy do ztracena vyznívající vyšetřování postupu policistů při incidentu nevyvrátilo vůbec nic. S ohledem na fakt, že toto „loupežné přepadení“, později nazvané „administrativní pochybení“, ponechalo i samotný Ústavní soud zcela v klidu, ač bylo uvedeno v hlavě d) ústavní stížnosti (příloha VII.GG), je prokazatelné, že v žalovaném státě si může policie dělat cokoliv a dovolání se občanských práv je zcela nemožné.

      S odkazem na rozhodnutí (7), žádá stěžovatel, aby vzhledem k obsahům příloh VII. J,K,L,M,O,P,Q,Y, GG a HH, soud rozhodl, že zatčení nebylo zákonné.

      Stěžovatel v příčinné souvislosti s výše uvedeným akcentuje i rozhodnutí (8), (9) a (10), neboť způsob jeho zatčení, dle jeho názoru, porušil čl. 5 odst. 1 – Úmluvy v aspektech „bezpečnost“, „svoboda“ a „zákonnost“, neboť vše, co se dne 6. března 2001 odehrálo v RD 662 bylo absolutně svévolné a porušující veškerou vnitrostátní legislativu a povinnosti státu.

      Vzhledem ke skutečnosti, že zásah do osobní svobody a bezpečnosti stěžovatele v žádném případě nebyl v souladu s hmotnými a procesními normami vnitrostátní legislativy, domnívá se stěžovatel, že zásah do jeho práva na svobodu byl neoprávněný ve smyslu rozhodnutí (11) a (12).

      V návaznosti na předchozí, jelikož osoby zúčastněné na ilegálním zásahu doslova vlezly „do jejich postele“ v jimi užívaném RD 662, je nutno akceptovat i porušení čl. 8 – Úmluvy. To v tom ohledu, že neexistoval žádný zákonný pramen pro zasahování do práva stěžovatelů dle čl. 8 a toto zasahování nebylo v „souladu se zákonem“. Tedy v tomto aspektu se stěžovatel odvolává na aplikaci rozhodnutí (13). Ve stejném směru pak stěžovatel se dovolává aplikace rozhodnutí (14) a (15) a to z jediného důvodu: Dne 6. března 2001 jakýkoliv orgán státu mohl toliko zvenku zazvonit na stěžovatele a jeho manželku a vyzvat je, aby se odebrali na policejní stanici – nic víc! Orgány státu totiž neměly žádné oprávnění ani k:

- vniknutí na pozemek geometrického čísla 372 v obci Rymaně, natož k:

- vniknutí do rodinného domu číslo popisné 662 v obci Rymaně, či snad:

- mlátit stěžovatele a jeho manželku,

- demolovat jejich majetek,

- střílet psy z majetku stěžovatele,

- krást zlato a peníze z jejich majetku,

- spoutat a odvléci oba z bezpečí jejich domova.

      V posledním uvedeném rozhodnutí (17) se stěžovatel snaží „jeho uvedením“ rozevřít jeden zcela nezanedbatelný aspekt, a to aspekt, který s ohledem na celou stížnost a fakt, že ode dne 6. března 2001 je podrobován trvalé šikaně skrze porušování platných zákonů ze strany všech zúčastněných orgánů státu, zůstává poněkud stranou celé podstaty věci.

      Stěžovatel, od 6. března 2001 trpí vážnými psychickými poruchami, které však v českých kriminálech nejsou ochotni lékaři řešit. V zimě roku 2003 strávil dokonce dva měsíce na psychiatrickém oddělení věznice Brno a od té doby je pod psychiatrickou léčbou a užívá antidepresiva. Se svou zmlácenou manželkou byli rozvedeni a byl zbaven veškerého svého majetku.

      S ohledem na obsah celé této stížnosti a jeho bezdůkazní likvidaci skrze trestní systém žalovaného státu, je jeho situace prakticky zoufalá. Poté, co se po 28 měsících dočkal odmítnutí ústavní stížnosti, aniž se Ústavní soud vypořádal s původní příčinou jeho duševního poškození, mu nezbývá nic jiného, nežli požádat o aplikaci i rozhodnutí (17) a to v přímé souvislosti s celým postupem veškerých orgánů státu a to od ataku 6. března 2001 až po „odmítnutí“ ústavní stížnosti dne 5. října 2005.

      Stěžovatel se tedy domnívá, že ve svém souhrnu totální selhání všech zákonných systémů státu přímo ohrožuje právo na jeho identitu a osobní rozvoj, jakož i právo na založení a rozvoj mezilidských vztahů.

      V žalovaném státě totiž neexistuje možnost dovolat se ochrany občanských práv, jsou-li porušena ze strany státu.

 

Závěrečný návrh stěžovatele

 

      Stěžovatel si dovoluje navrhnout soudu, aby shledal porušení čl. 3, čl. 5 odst. 1 a čl. 8 – Úmluvy ve vztahu k nezákonnému záahu Policie ČR dne 6. března 2001 v rodinném domě číslo popisné 662 v obci Rymaně, okr. Praha – západ.

 

                 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář