Dokument III.G
Dokument III.G – Porušení čl. 6 odst. 1, 3d) – Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v přípravném řízení – nerovné odmítání provedení důkazů, výslechu svědků a verifikace pravdivosti již provedených důkazů
Čl. 6 odst. 1:
„Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o … oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.“
Čl. 6 odst. 3:
„Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva:
d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svůdků proti sobě;“
Východiska k Úmluvě
- Rozhodnutí ve věci BRENNAN C/a UK, 2001:
„I když je primárním cílem čl. 6, pokud jde o trestní věci, zajistit spravedlivé řízení prostřednictvím soudu, který rozhodne o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění, neznamená to, že by se toto ustanovení nevztahovalo na přípravné řízení. Ustanovení čl. 6 odst. 3 může být významné před tím, než je případ projednán soudem, jestliže je pravděpodobné, že spravedlnost řízení bude vážně narušena určitým selháním v přípravném řízení.“
- Rozhodnutí ve věci EDWARDS C/a UK, 1992:
„Soudu nepřísluší nahradit hodnocení důkazů provedené vnitrostátními soudy svým vlastním hodnocením. Úloha soudu spočívá v tom, aby zkoumal, zda posuzované řízení ve svém celku bylo vedeno spravedlivě zejména pokud jde o způsob provádění důkazů.“
- Rozhodnutí ve věci DELTA C/a Francie,1990: (MUTATIS MUTANDIS)
„Stěžovatel ani jeho obhájce neměli možnost vyslechnout svědky, takže nemohli kontrolovat pravdivost jejich svědectví případně je zpochybnit. Tím bylo právo na obhajobu stěžovatele podrobeno takovým omezením, že zde nemohlo být řeči o spravedlivém procesu.“
- Rozhodnutí ve věci NIEDERÖST – HUBER C/a Švýcarsko, 1997; MANTOVANELLI C/a Francie, 1997:
„Pojem spravedlivé řízení rovněž zahrnuje právo na kontradiktorní řízení podle něhož strany musí mít nejen příležitost předložit jakýkoli důkaz nutný k tomu, aby se svými požadavky uspěly, ale musí také vědět o každém uvedeném důkazu a předložených připomínkách, aby mohly ovlivnit rozhodnutí soudu.“
- Rozhodnutí ve věci VERMEULEN C/a Belgie, 1996; LOBO MACHADO C/a Portugalsko, 1996:
„Pojem spravedlivého procesu zahrnuje i právo účastníků řízení na informace o všech důkazech či informacích, které byly soudu předloženy a to bez ohledu na to, kdo je předložil, jakož i právo o nich diskutovat.“
- Rozhodnutí ve věci REINHARDT C/a Francie, 1998; SLIMANE – KÄID C/a Francie, 1998:
„V případech, kdy účastníci řízení možnost reagovat nemají, bylo dovozeno porušení čl. 6 odst. 1 – Úmluvy.“
- Rozhodnutí ve věci VIDAL C/a Belgie, 1992; BRICMOUT C/a Belgie, 1008:
„Všeobecně je na vnitrostátních soudech, aby posoudily důkazy, jež mají k dispozici, jakož i relevanci důkazů, které chce předložit obhajoba. Přesněji, čl. 6 odst. 3d) na nich ponechává, aby posoudily, zda je vhodné předvolat svědky v autonomním smyslu, který je tomuto slovu dán v systému Úmluvy, nepožaduje účast a vyslechnutí každého svědka ve prospěch obžalovaného: Jeho hlavním účelem je, jak naznačují slova „za stejných podmínek“, úplná „rovnost zbraní“ ve věci.“
- Rozhodnutí ve věci DELCOURT C/a Belgie, 1970:
„Princip „rovnosti zbraní“ nevyčerpává veškeré obsahy tohoto odstavce; je to jen jeden ze znaků širšího pojmu spravedlivého procesu před nezávislým a nestranným tribunálem.“
- Rozhodnutí v věci SAIDI C/a Francie, 1993: (MUTATIS MUTANDIS)
„Je porušením čl. 6 odst. 1, 3d) – Úmluvy, když stěžovatel nemohl vyslechnout nebo dát vyslechnout svědky.“
- Rozhodnutí ve věci RUIZ – MATEOS a další C/a Španělsko, 1993; BRANDSTETTER C/a Rakousko, 1991; DE MAES a GIJSELS C/a Belgie, 1997:
„Princip „rovnosti zbraní“ vyžaduje, jak v občanskoprávních tak v trestních věcech, aby obě strany v řízení měly možnost předložit svou věc nezávislému a nestrannému soudu za podmínek, které ani jednu z nich nestaví do méně výhodného postavení.“
- Rozhodnutí ve věci FERRANTELLI a SANTANGELO C/a Itálie, 1996:
„Jakmile je určitá výpověď, ať již učiněná svědkem STRICTO SENSU nebo spoluobviněným, způsobilá podstatným způsobem založit odsouzení obžalovaného, představuje svědectví proti dotyčnému a záruky čl. 6 odst. 1, 3d) – Úmluvy jsou na ní aplikovatelné.“
- Rozhodnutí ve věci SCHENK C/a Švýcarsko, 1988; WAITE a KENNEDY C/a Německo, 1999:
„Soudu nepřísluší zabývat se omyly ve skutkovém stavu a v právním posouzení věci, jichž se údajně dopustily vnitrostátní soudy kromě případů, kdy v důsledku těchto omylů došlo k porušení práv a svobod zaručených Úmluvou. Navíc, i když čl. 6 odst. 1 – Úmluvy zaručuje právo na spravedlivý proces, neupravuje přípustnost důkazů nebo způsob jejich hodnocení, neboť to je v první řadě věcí vnitrostátního práva a vnitrostátních soudů.“
- Rozhodnutí ve věci ROWE a DAVIS C/a UK, 2000; JASPER C/a UK, 2000; FITT C/a UK, 2000:
„Obecným principem zůstává, že z hlediska čl. 6 odst. 1 – Úmluvy, jsou přípustná pouze opatření omezující práva obhajoby, která jsou absolutně nezbytná. V případech, kdy obhajobě nebyly zpřístupněny důkazy… nebylo úlohou soudu, aby rozhodl, zda takové znepřístupnění bylo či nikoliv absolutně nezbytné, neboť to je v pravomoci národních soudů. Musí pouze ověřit, zda rozhodovací řízení aplikované v konkrétním případě vyhovovalo požadavkům kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní, a bylo doprovázeno zárukami odpovídajícími ochraně zájmů obžalovaného.“
- Rozhodnutí ve věci ATLAN C/a UK, 2001: (MUTATIS MUTANDIS)
„Čl. 6 odst. 1 v zásadě požaduje, že by orgány obžaloby měly odhalit obhajobě všechny podstatné důkazy, které mají ve svém držení, jak pro, tak proti obviněnému. Úkolem soudu je zjistit, zda rozhodnutí tvořící použitý postup v daném případě vyhověla požadavkům sporného soudního řízení a rovnosti zbraní a zda zahrnula přiměřené záruky k ochraně zájmů obviněného. Opomenutí obžaloby předložit sporné důkazy procesnímu soudci a povolit mu tak, aby rozhodl o otázce odkrytí důkazů, zbavilo stěžovatele spravedlivého procesu.“
Aplikace výše uvedených východisek na případ stěžovatele
Tento dokument se týká činnosti orgánů státu po zpřístupnění spisu advokátu stěžovatele dne 26. července
Ve stěžovatelově případě se nejedná přímo o vyslýchání svědků, ale o neprovádění navrhovaných důkazů, jež odpovídaly standardním vyšetřovacím praktikám. Proto stěžovatel užívá analogie jediné možné a to skrze čl. 6 odst. 3d) – Úmluvy.
Popis všech skutečností souvisejících s tímto porušením je obsažen v Dokumentu II.C tudíž se stěžovatel na obsah tohoto dokumentu přímo odvolává. Co však musí zdůraznit je skutečnost, že od okamžiku odtajnění spisu dne 26. července 2001 orgány státu zcela přestaly ve věci provádět jakékoliv vyšetřování a návrhy stěžovatele bezdůvodně odmítaly (viz. Přílohy VII.r,s,t). Tato skutečnost je hlavním důkazem o jednostranně vedeném vyšetřování jen proti stěžovateli, neboť od 6. března do 26. července 2001, orgány státu prováděly celou řadu důkazů, avšak poté, co bylo umožněno stěžovateli nahlédnout do spisu a začít se účinně hájit, tedy od 26. července 2001 až do podání obžaloby, již nečinily vůbec nic.
V prvním je k aplikaci předloženo rozhodnutí (1), kdy stěžovatel klade důraz na fakt, že dle jeho názoru, čl. 6 odst. 3d) – Úmluvy byl porušen již v přípravném řízení, neboť stěžovatel nemohl docílit, aby orgány státu provedly důkazy, jež by vyvrátily tvrzení výpovědi manželky stěžovatele, a prokázala by se jeho nevina a zároveň její lži. Proto se domnívá, že toto selhání v přípravném řízení, nerušilo spravedlnost řízení před soudem.
Vzhledem k rozhodnutí (2) pak stěžovatel zdůrazňuje, že jednostranný způsob provádění důkazů by dle stěžovatele, měl být posouzen soudem ve svém celku, buť se jedná o postup orgánů v přípravném řízení, neboť je zřejmé, že takový postup byl v rozporu s vnitrostátním právem a zároveň v rozporu se spravedlností.
Rozhodnutí (3) a (4) jsou předložena k aplikaci v aspektu nemožnosti realizace provedení navrhovaných důkazů, jako analogie k „nemožnosti vyslechnout svědky“. Tudíž stěžovatel nemohl verifikovat pravdivost dalších důkazů a výpovědí (viz. např. Přílohu VII.a). Navíc však, již v přípravném řízení bylo stěžovatelovo právo na kontradiktorní řízení evidentně porušeno, neboť orgány státu nedaly stěžovateli příležitost předložit důkazy, kterými by mohl ovlivnit rozhodnutí soudu ve svůj prospěch.
K rozhodnutí (5) a (6) stěžovatel předkládá, že vůbec nevěděl o tom, že v případě figurují jakési dva mobilní telefony jako důkazy, vzhledem k obsahu Přílohy VII.h, str. 2, označeno zeleně: …není jich třeba pro další trestní řízení,…“ Jelikož tyto věcné důkazy byly v přípravném řízení odstraněny, stěžovatel neměl sebemenší příležitost se s nimi seznámit, či je alespoň vidět. Neměl tudíž možnost na existenci těchto důkazů jakkoliv reagovat. Pozdější možnost o nich diskutovat byla nesmyslná, když neexistuje sebemenší důkaz o jejich fyzické existenci. Přesto takovou diskuzi připustil Městský soud v Praze a následně se na takový nesmyslný postup odvolával i Ústavní soud ve svém rozhodnutí na Příloze VII.HH, str. 3., 5. odst., ač skutečnost je taková, že uvedené mobilní telefony nebyly nikým popsány, ani individuálně určeny, neboť tyto nikdy nikdo neviděl!!
Rozhodnutí (7), (8), (9) a (10) jsou zde předloženy k aplikaci kvůli namítanému porušování „rovnosti zbraní“. K tomuto bodu stížnosti toho není moc co dodat. Již bylo zmíněno výše, že v přípravném řízení probíhalo opatřování důkazů jednostranně jen proti stěžovateli a to pouze po dobu, kdy spis byl stěžovateli a jeho obhájci nepřístupný. Počínaje dnem 26. července 2001 však jakékoliv opatřování důkazů bylo ukončeno, byť stěžovatel mohl své návrhy uplatnit až od tohoto dne, a veškeré jeho návrhy na provedení důkazů byly bezdůvodně odmítány i skrze lži na Přílohách VII.r,s. Stěžovatel tedy zdůrazňuje, že celé přípravné řízení, trvající od 6. března 2001 do 30. ledna 2002, bylo prováděno absolutně nerovně. Navíc, vzhledem ke změnám v obsahu „obvinění“, o nichž stěžovatel vůbec nevěděl, nevěděl ani jakému obvinění vlastně čelí.
Stěžovateli nebylo umožněno provést základní důkazy, standardně podle vnitrostátního práva – trestního řádu. To vše zcela bezdůvodně. Strana obhajoby – stěžovatel, byl tak v přípravném řízení postaven do méně výhodného postavení vůči straně obžaloby. Jako příklad může být uveden rozpor v obsahu „obvinění“ (Příloha VII.b) ve vztahu k obsahu dílčích rozhodnutí (Přílohy VII.e,f, VII.h,i,j) a zároveň zcela odlišně koncipované podání obžaloby (Příloha VII.x).
Rozhodnutí (11) zde stěžovatel předkládá pro přímou aplikaci k Příloze VII.a. Tato příloha – výpověď manželky stěžovatele, mu byla až do 26. července 2001 zcela neznámá. Je zřejmé, že stěžovatel měl být s obsahem tohoto důkazu seznámen již dne 6. března 2001, což se nestalo. Tím, že se o této výpovědi dozvěděl až zcela neoficiálně po dni 26. července 2001, nemohl na tuto výpověď žádným způsobem reagovat. Jestliže tato výpověď poté posloužila k dílčímu rozhodnutí a k jeho odůvodnění (Příloha VII.d) a následně se odrazila jako ovlivňující faktor při falšování pitevního protokolu (Příloha VII.o, VII.p) – o kterýchžto důkazech se taktéž stěžovatel dozvěděl až 18. září 2001 – pak je evidentní, že orgány státu „nemohly mít zájem na zpochybnění obsahu Přílohy VII.b, když tomuto nepřímému odvozenému důkazu přizpůsobily zfalšováním i důkazy přímé a původní“. Právě z tohoto důvodu posléze orgány státu bezdůvodně odmítaly provedení všech navrhovaných protidůkazů (viz. obsah Příloh VII.r,s,t). Stěžovatel neměl žádnou jinou možnost, jak tyto důkazy provést nezávisle na orgánech státu, neboť se jednalo především o vyšetřovací pokusy. Jelikož pak následně manželka stěžovatele svou výpověď nezopakovala před soudem neměl možnost ji žádným způsobem verifikovat či vyvrátit. (viz. Dokument III.H). Problém celého postupu použití Přílohy VII.b totiž navazoval jeden na druhý, kdy každý krok byl porušující vnitrostátní právo sám o sobě.
Vzhledem k rozhodnutí (12) pak se stěžovatel domnívá, že „způsob nakládání s obsahem veškerých důkazů z přípravného řízení“ lze považovat za „omyl v právním posouzení“, jež provedly vnitrostátní soudy, a jelikož důsledek tohoto „omylu“ je porušením čl. 6 odst. 1 – Úmluvy, tedy práva na spravedlivý proces, považuje stěžovatel tuto spornou otázku za výjimku, jež má na mysli rozhodnutí (12).
Konečně rozhodnutí (13) a (14) jsou zde předložena k aplikaci a posouzení celého přípravného řízení, neboť celá tato část řízení byla podrobena opatřením, která nebyla absolutně nezbytná, odporovala kontradiktornímu řízení a nebyla slučitelná s rovností zbraní. Orgány obžaloby nejen, že bezdůvodně bránily stěžovateli v seznámení se s důkazy ze spisu až do 26. července, resp. 18. září 2001, ale také v té době ze spisu odstranily dva mobilní telefony, které byly podvrženy policií, ke kterým se stěžovatel nemohl nijak vyjádřit, neboť je neviděl a ve spise prostě není žádný důkaz o tom, o jaké přístroje vlastně šlo. Přesto tyto dva mobilní telefony, které nikdy nikdo neviděl a procesně nepodchytil, sloužily jako dva ze čtyřech důkazů použitých proti stěžovateli k jeho odsouzení. Dalším důkazem pak byla Příloha VII.b, kterou soud přečetl v nepřítomnosti stěžovatele, ač toto dle vnitrostátního práva bylo nemožné provádět!! (viz. Dokument III.H). Navíc, strana obžaloby v té době ze spisu odstranila Přílohu VII.c, tudíž i tento provedený důkaz zatajila později soudům!! (viz. Dokument III.F).
Samotné nakládání s důkazem – výpovědí stěžovatele na Příloze VII.c, je pak důkazem o falšování výsledků přípraveného řízení s úmyslem negativně ovlivnit procesní soud v neprospěch stěžovatele strany obžaloby. Nazveme-li toto „opomenutím“, pak činnost obžaloby zbavila stěžovatele spravedlivého procesu!
Nad rámec tohoto zůstalo ve spise nerozřešeno – jakým způsobem se orgány státu „vypořádaly“ s pachovou stopou J. F. na vražedné zbrani a místě činu, stejně jako s pozitivním zjištěním cizí neznámé DNA na vražedné zbrani a místě činu, když o prvním v Příloze VII.d není ani zmínky…
Stěžovatel do dnešních dnů na původní bezprostředně zjištěnou a nezfalšovanou dobu úmrtí má prokázané alibi, jež je doplňováno řadou vyviňujících důkazů vypývajících z veškerých forenzních zjištění a svědeckých výpovědí, které jsou vůči jeho osobě negativní!!
Závěrečný návrah stěžovatele
Stěžovatel si dovoluje navrhnout soudu, aby shledal porušení čl. 6 odst. 1, 3d – Úmluvy v souvislosti s absolutně neodůvodněnou neochotou ze strany orgánů státu, provést navrhované důkazy v přípravném řízení, prokazující nepravdivost jiných procesně nepoužitelných důkazů, tedy aby soud stanovil, že přípravné řízení v jeho případě porušilo ,jako celek, rovnost zbraní a zbavilo ho jakékoliv možnosti verifikovat důkazy později použité proti němu, tudíž, že byl v přípravném řízení, trvajícím od 6. března 2001 do 30. ledna 2002, zbaven spravedlivého procesu.