Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dokument III.J

27. 8. 2007

Dokument III.J – Porušení čl. 6 odst. 1, 2 – Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod

 

Čl. 6 odst. 1:

„Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o …. Oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.“…

Čl. 6 odst. 2:

„Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.“

 

 

Východiska k Úmluvě

 

  1. Rozhodnutí ve věci LAVENTS C/a Lotyšsko, 2002:

      „Soud může pouze vyslovit své překvapení nad tím, že by soudce mohl navrhovat,   aby obviněný prokázal soudu, že je nevinen. Takové prohlášení, kvůli své obecné       podstatě, je v rozporu se zásadou presumpce neviny.“

      „Předsedkyně senátu navrhovala, aby stěžovatel prokázal svou nevinu. V očích          soudu taková prohlášení nezakládají jen „negativní“ hodnocení případu stěžovatele,         ale rovnají se přijetí konečné pozice k výsledkům případu s jednoznačnou preferencí     uznat stěžovatele vinným. Nehledě k důvodům, které soudkyni vedly, aby v této věci       vyjádřila své názory, nejsou její prohlášení slučitelná s požadavky čl. 6 odst. 1 a stěžovatel měl pádné důvody, aby se obával, že soudce postrádal nestrannost.“

  1. Rozhodnutí ve věci BARBERA, MESSEQUÉ a JABARDO C/a Španělsko, 1988:

      „Čl. 6 odst. 2 obsahuje princip presumpce neviny. Požaduje, mimo jiné, když členové             soudu plní své povinnosti, nemohou k obviněnému přistupovat s přesvědčením, že           tento spáchal trestný čin ze kterého je obviněn. Důkazní břemeno je na žalobci a         každá pochybnost přispívá obviněnému. S tím souvisí, že je povinností žalobce informovat obviněného o souhrnu faktů, které budou použity proti němu tak, aby si     tento podle toho mohl připravit a předložit svou obhajobu. Je také povinností žalobce uvést důkazy postačující k usvědčení obviněného.“

  1. Rozhodnutí ve věci SALABIAKU C/a Francie, 1988:

      „Princip presumpce neviny předpokládá, že je na státním zástupci, aby prokázal, že          obžalovaný je pachatelem trestného činu.“

  1. Rozhodnutí ve věci JOHN MURRAY C/a UK, 1996: (MUTATIS MUTANDIS)

      „Čl. 6 odst. 2 – Úmluvy bude porušen, pokud je vina obžalovaného postavena pouze             na skutečnosti, že před soudem nevypovídal, nebo, že odmítl odpovědět na některé otázky, které mu byly v průběhu řízení položeny.“

  1. Rozhodnutí ve věci LE COMPTE, VAN LEUVEN a DE MEYER C/a Belgie, 1981:

      „Osobní nestrannost soudce je třeba předpokládat, pokud není dokázán opak.“

  1. Rozhodnutí ve věci BÖECKMANS C/a Itálie, 1981:

      „Podmínka nestrannosti vyžaduje, aby soud… opřel své rozhodnutí o objektivní          argumenty předložené v průběhu řízení. Proto bude možné usuzovat na soudcovu        podjatost pouze v případech, kdy to bude naprosto jasné z jeho postojů během řízení a            z obsahu rozhodnutí. I když má soudce své vlastní osobní pocity, a to i v průběhu   řízení, nemůže se jimi řídit, ani při řízení, ani při vytváření právního názoru.“

  1. Rozhodnutí ve věci FUNKE C/a Francie, 1993; SAUNDERS C/a UK, 1996;, SERVES C/a Francie, 1997:

      „Dalším aspektem presumpce neviny je princip, že pochybnosti svědčí         obžalovanému (IN DUBIO PRO REO). Čl. 6 odst. 2 zaručuje obžalovanému právo           mlčet, jakož i právo nepřispívat k vlastnímu obvinění.“

  1. Rozhodnutí ve věci DAKTARAS C/a Litva, 2000; BUTKEVIČIUS C/a Litva, 2002:

      Presumpce neviny, založená v čl. 6 odst. 2 – Úmluvy, je jedním z prvků      spravedlivého trestního procesu garantovaného čl. 6 odst. 1. Bude porušena, jestliže       prohlášení veřejného činitele týkající se osoby obviněné z trestného činu odráží       názor, že je vinna předtím, než to bylo stanoveno podle zákona. Dokonce při       neexistenci jakéhokoli formálního zjištění, postačí pouhý náznak toho, že úřední           činitel pohlíží na obviněného, jako by byl vinen. Kromě toho, presumpce neviny může   být porušena nejen soudcem nebo soudem, ale také jinými veřejnými orgány.“

  1. Rozhodnutí ve věci BARBERA, MESSEQUÉ a JABARDO C/a Španělsko, 1988: (MUTATIS MUTANDIS)

      „Presumpce neviny bude porušena, jestliže bez předchozího prokázání viny     obviněného v souladu se zákonem, soudní rozhodnutí, které se ho týká, odráží názor,           že je vinen.“

  1. Zpráva komise ve věci PFUNDERS, 1963:

      „Jestliže během řízení lze z výpovědí žalobce, svědků nebo znalců usuzovat na       jejich podjatost, musí soud takovýmto výpovědím učinit přítrž, aby sám nemohl     být rovněž obviněn z podjatosti.

  1. Rozhodnutí ve věci BARBERA, MESSEQUÉ a JABARDO C/a Španělsko, 1988:

      „Stěžovatelé zdůrazňovali pasivní postoj veřejného prokurátora.“

  1. A CONTRARIO Rozhodnutí ve věci BERNARD C/a Francie, 1998:

      „Stěžovatel měl při slyšení před senátem příležitost psychiatrické posudky, jež byly      předmětem sporu, odmítnout a žádat jejich zrušení, avšak rozsudek neobsahuje zmínku o jakémkoli podobném pokusu ze strany jeho obhájců.“

 

 

Aplikace výše uvedených východisek na případ stěžovatele

 

      Tento dokument se týká popisu a aplikace rozhodnutí soudu ve vztahu k dlouhotrvajícímu, opakovanému a jednoznačně prokazatelnému porušení presumpce neviny ze strany veškerých orgánů žalovaného státu, tak jak jsou jednotlivé citace rozepsány v Dokumentu II.F. Jelikož základní výrok je obsažen v Příloze VII.z, rozsudku Městského soudu v Praze, na str. 31. v 1. – 3. řádku (v Dokumentu II.E uveden pod (7)), kterému celá řada různých výroků předcházela (Přílohy VII.H,e,f,g,q,v,w) a další „zakrývací výroky“ ho následovaly (Přílohy VII.AA, VII.HH), je třeba odkázat na obsah Dokumentů II.F (pod bodem (7)), kde jsou veškeré výroky vypsány.

      Nicméně ve vztahu k aplikaci jednotlivých rozhodnutí, je stěžovatel nucen základní, prokazatelně presumpci neviny porušující, výrok uvést i v tomto dokumentu:

- „Obžalovaný Žirovnický poprvé vypovídal teprve v hlavním líčení a pokud jde o obsah jeho výpovědi, tak v této výpovědi obžalovaný nenabídl žádný konkrétní důkaz, který by mohl jeho vinu vyvrátit.“

      K tomuto výroku „nestranného“ soudu tedy aplikuje bezprostředně rozhodnutí (1), s tím rozdílem, že v jeho případě předsedkyně senátu po něm evidentně požadovala, aby prokázal svou nevinu v soudním líčení, nikoli tedy prostřednictvím médií, jako v rozhodnutí (1). Vzhledem k této analogii pak stěžovatel žádá soud, aby toto rozhodnutí použil i v jeho případě.

      Z uvedeného výroku však vyplývá i volná návaznost k aplikaci rozhodnutí (2), neboť tento výrok je důkazem i o narušené nestranosti senátu Městského soudu v Praze.

      K možné aplikaci rozhodnutí (3) pak stěžovatel odkazuje na požadavek doslovného překladu textu závěrečné řeči státní zástupkyně v Příloze VII.v (bod (G) Dokumentu II.F), neboť z tohoto důkazu jasně vyplývá, že státní zástupce nepředložil důkazy o tom, že stěžovatel je pachatelem trestného činu, neboť v takovém případě, by ve své závěrečné řeči takový důkaz označil, což se však nestalo.

      Rozhodnutí (4) je předloženo k aplikaci již z výše uvedeného důvodu a to toho, že stěžovatel byl neustále nucen, aby se zúčastnil konfrontace se svou manželkou. Policií v přípravném řízení a soudem u hlavního líčení. Vzhledem k tomu, že bylo povinností orgánů státu prověřit věrohodnost výpovědi jeho manželky, neviděl stěžovatel žádný důvod k tomu, aby suploval činnost orgánů státu, obzvláště, když výpověď jeho manželky byla procesně nepoužitelná proti němu a nepravdivá v základních notorietách.

      Protože stěžovatel odmítal tuto činnost provádět, orgány státu neprověřovaly věrohodnost výpovědi jeho manželky a automaticky ji vzaly za pravdivou a „přizpůsobily“ jí veškeré další indicie a dokonce i přímé a původní důkazy (např. Přílohu VII.A). Je tedy zjevné, že aplikace rozhodnutí (4) se analogicky nabízí.

      Vzhledem k rozhodnutí (5) je pak nutno se vrátit k citovanému výroku Městského soudu v Praze a stanovit, že osobní nestrannost senátu tohoto soudu je oprávněně vystavena pochybnostem. Souběžně lze tedy aplikovat na případ stěžovatele i rozhodnutí (6), neboť z obsahu jeho rozsudku (Příloha VII.z) lze usuzovat na podjatost soudu. Nicméně, toto rozhodnutí je třeba vztáhnout i na obsah Přílohy VII.AA a VII.HH.

      Standardním problémem celé české trestní spravedlnosti je absolutní ignorace zásady „IN DUBIO PRO REO“, jak je zmíněna v rozhodnutí (7). Tento aspekt je prokazatelný těžkou cestou a to jediným způsobem – v žádném z rozsudků soudů České republiky se tyto soudy nevypořádávají s důkazy svědčícími ve prospěch stěžovatele (obsah původního pitevního protokolu – Příloha VII.A, pachová stopa na vražedné zbrani a místě činu pana J.F., cizí DNA na vražedné zbrani a místě činu a výsledky všech negativních expertíz ve vztahu ke stěžovateli). Věc se tudíž jeví tak, že soudy žalovaného státu „si vybírají“k hodnocení pouze ty důkazy, které se jim hodí. Vše ostatní ignorují a v tomto pak pokračuje i Ústavní soud. (viz. absence výslovných stanovisek k námitkám stěžovatele).

      Rozhodnutí (8) a (9) se týkají aplikace na obsah Příloh VII.H,e,f,g,q,w, neboť je zjevné, že veškeré orgány státu jednající již v přípravném řízení činily prohlášení, která odrážela názory, že stěžovatel je vinen a to ještě dávno před jeho odsouzením. Stěžovatel se domnívá, že obsah uvedených příloh je dostatečným důkazem o jednostrannosti celého procesu a tudíž o zjevně nespravedlivém řízení jako celku, jestliže veškeré orgány státu činily taková prohlášení v obsahu svých dílčích rozhodnutí.

      Samostatnou kapitolou poté zůstává nabídka aplikace rozhodnutí (10) a to v přímé souvislosti s obsahem Přílohy VII.g zachycující slovní projev znalce z oboru psychologie před soudem, aniž soud učinil přítrž jeho „likvidačním“ výrokům. Je v této souvislosti nutno připomenout, že uvedený „znalec“ se stěžovatelem až do okamžiku jeho výslechu před soudem, nikdy nemuvil osobně, byť před soudem tvrdil opak. V přímém opaku k rozhodnutí (12), pak na této příloze, na str. 19, 5. odst. (v červeném rámečku) je zachycen „pokus obhájce stěžovatele o zpochybnění činnosti tohoto znalce, avšak žádný rozsudek neobsahuje vypořádání se s touto námitkou! Naopak, tento postoj znalce byl použit k likvidaci stěžovatele skrze výjimečný trest, byť podmínka („vysoké nebezpečnosti“ a zároveň) „nenapravitelnosti“ stěžovatele nebyla splněna a byla od počátku výrazně pochybná.

      V této souvislosti se jedná o další z důkazů narušené nestrannosti a tudíž podjatosti senátu Městského soudu v Praze. Nicméně s ohledem na obsah Přílohy VII.HH pak lze tuto námitku vztáhnout i na Ústavní soud ČR.

      V posledním pak tedy stěžovatel nabízí i aplikaci rozhodnutí (11), neboť v jeho případě byl postoj státního zástupce více nž pasivní při prokazování jeho viny, zatímco byl velice aktivní při zakrývání trestné činnosti Policie ČR. (viz. obsah Přílohy VII.T) či odstraňování důkazů ze spisu (např. Příloha VII.c).

 

 

Závěrečný návrh stěžovatele

 

      Stěžovatel si dovoluje navrhnout soudu, aby shledal porušení čl. 6 odst. 1 – Úmluvy v aspektu narušené nestrannosti soudů žalovaného státu a zároveň, aby shledal porušení čl. 6 odst. 2 – Úmluvy, porušení presumpce neviny ve stěžovatelově případě.

     

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář