Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dokument III.M

27. 8. 2007

Dokument III.M – Porušení čl. 13 – Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod

 

„Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.“

 

 

Východiska k Úmluvě

 

  1. Rozhodnutí ve věci KLASS C/a Německo, 1978:

      „Ve skutečnosti je účinný opravný prostředek před vnitrostátním orgánem požadován            jen, když bylo porušeno právo garantované jiným článkem Úmluvy, teprve pak je            článek 13 aplikovatelný.“

  1. Rozhodnutí ve věci LACKO  a další C/a Slovensko, 1999:

      „Výraz „prostředek nápravy“ ve smyslu čl. 13 neznamená prostředek zaručující          úspěch, ale pouze dostupný prostředek nápravy u orgánu, který je příslušný zkoumat meritum stížnosti.“

  1. Rozhodnutí ve věci HARTMAN C/a ČR, 2003:

      „Pravidlo vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy zakotvené v čl. 35 – Úmluvy je             založeno na předpokladu, který je předmětem čl. 13 – Úmluvy, s nímž má úzkou         souvislost – že ve vnitrostátním právu existuje účinný prostředek nápravy ve vztahu    k tvrzenému porušení.“

  1. Rozhodnutí ve věci VAN OOSTERWIJCK C/a Belgie, 1986:

      „Článek 35 vyžaduje vyčerpání prostředků vztahujících se k tvrzenému porušení, které           jsou současně dostupné a postačující.“

  1. Rozhodnutí ve věci GUZZARDI C/a Itálie, 1980; SAIDI C/a Francie, 1993:

      „Účelem čl. 35 je umožnit smluvním státům, aby předešly nebo nepravovaly porušení,             která jsou proti nim vznášena.“

  1. Rozhodnutí ve věci CARDOT C/a Francie, 1991:

      „Stěžovatelovou povinností je uplatňovat námitky týkající se jeho procesních práv       během celého soudního řízení.“

  1. Rozhodnutí o přijatelnosti ve věci KADLEC  a další C/a ČR, 2003:

      „Z okolností případu vyplynulo, že Ústavní soud se nezabýval celou stížností a ústavní stížnost odmítl. Soud se domníval, že tento bod stížnosti vyvolal závažné skutkové a           právní otázky, které nemohly být vyřešeny v tomto stádiu projednávání stížnosti,          nýbrž vyžadovaly meritorní posouzení.“

 

 

Aplikace výše uvedených východisek na případ stěžovatele

 

      Tento dokument jednoznačně souvisí s Dokumentem III.K i s Dokumentem III.L, neboť se týká přímo řízení o stěžovatelově ústavní stížnosti (Příloha VII.GG), jakožto posledního účinného právního prostředku nápravy před vnitrostátním orgánem. Tato ústavní stížnost byla Ústavním soudem ČR odmítnuta (Příloha VII.HH), aniž došlo k meritornímu projednání jednotlivých námitek.

      Stěžovatel si dovolí odkázat na rozhodnutí (7), které se týkalo přijatelnosti stížnosti a konstatuje, že vzhledem k absenci výslovného vyjádření Ústavního soudu k námitkám obsaženým v ústavní stížnosti, jak je uvedeno v Dokumentu II.F, existuje jistá analogie k uvedenému rozhodnutí (7), a tudíž se stěžovatel domnívá, že lze pozitivně rozhodnout i o přijatelnosti této stížnosti.

      Jelikož však stěžovatel namítá porušení čl. 13 – Úmluvy, v kombinaci s celým čl. 6 – Úmluvy, předkládá rozhodnutí (1), kdy vzhledem k postupu Ústavního soudu, jak byl popsán v Dokumentu II.F, považuje ústavní stížnost za zcela neúčinný opravný prostředek.

      Jak již bylo uvedeno, Ústavní soud se nezkoumal meritum stížnosti a tuto bez sporného a veřejného řízení, odmítl. Proto stěžovatel uvádí i rozhodnutí (2). Od stejného momentu se odvíjí i namítané porušení čl. 13 – Úmluvy, neboť je stěžovatel přesvědčen, že ve vnitrostátním právu neexistuje v daném případě účinný prostředek nápravy, pročež stěžovatel předkládá rozhodnutí (3) k příslušné aplikaci.

      Rozhodnutí (4) je zde předloženo z toho důvodu, že stěžovatel vyčerpal na vnitrostátní úrovni veškeré prostředky nápravy vztahující se k tvrzeným porušením, jež jsou obsaženy v Příloze VII.GG.

      Postup Ústavního soudu ČR, jak je popsán v Dokumentu II.F, pak jasně prokazuje, že žalovaný stát nemá zájem napravovat porušení, jichž se dopustily vnitrostátní orgány proti stěžovateli, uvnitř své vlastní jurisdikce, před jedním ze třech nejvyšších soudních orgánů žalovaného státu. Tato myšlenka se odvíjí od předloženého rozhodnutí (5).

      K rozhodnutí (6) pak stěžovatel dodává, že vyjma jednoho aspektu, který je obsažen v Dokumentu III.L, což v tomto dokumentu objasnil, splnil svou povinnost a uplatňoval námitky, jež jsou obsahem této stížnosti, během celého soudního řízení před všemi soudy žalovaného státu.

      Paradoxně mu tato povinnost byla vyčtena Ústavním soudem v Příloze VII.HH, str. 3, 2. odst. Označeno zeleně!!

 

 

Závěrečný návrh stěžovatele

 

      Stěžovatel si dovoluje navrhnout soudu, aby shledal porušení čl. 13 – Úmluvy ze strany žalovaného státu, ve vztahu ke všem aspektům, jež byly namítány ústavní stížností a v neposlední řadě i obsahem jednotlivých Dokumentů III.

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář