Modlím se i za ty, které jsem zabil
František Prachař
Znalci z oboru psychiatrie a psychologie stanovili, že pachatel mimo veškerou pochybnost nebyl v době svých činů duševně nemocný. Nejvyšší soud tehdejší ČSSR přezkoumal verdikt Městského soudu v Praze a schválil ho. Dvojnásobného vraha přemístili do cely smrti. Před popravou jej zachránily společenské změny v listopadu 1989.
Zdeněk Vocásek je tak jediným člověkem u nás, který má naprosto unikátní a nepřenosnou zkušenost lidské bytosti, která věděla, že zemře, počítala s tím a připravovala se na to. Tento čtvrtek se setkal s reportéry Nedělního Blesku v hovorně věznice Mírov. Její vedení umožnilo pořízení exkluzivního rozhovoru poté, co s ním vězeň sám písemně vyslovil souhlas.
* Pane Vocásku, jste jediný člověk v České republice odsouzený k trestu smrti, který mu byl změněn na doživotí. Jaká byla vaše první reakce na ono rozhodnutí?
"Čekal jsem už tehdy každý den na vykonání rozsudku, byl jsem na cele smrti."
* Kde to bylo?
"V pankrácké věznici, na vojenské vazbě."
* Jak dlouho jste tam byl?
"Celkem šestnáct měsíců."
* Jak ta cela vypadala? Popište ji.
"Byla skoro prázdná. Měl jsem tam asi pět centimetrů silnou matraci na spaní, deku a záchod, stůl se židlí přišroubovaný k podlaze. Jinak nic."
* Bez kavalce, bez umývadla?
"Ano, spal jsem na zemi. Záchod jsem splachoval hadicí a vodu z ní jsem si směl pustit sám. Taky jsem ji často pil. Všechno ostatní, třeba světlo, měla na starosti ostraha venku na chodbě."
* Jak jste v té cele šestnáct měsíců žil, jaký jste měl režim. Co vycházky?
"Žádné neexistovaly, jednou týdně bylo koupání a jednou za dva týdny mi ostříhali hlavu dohola. To mi dělal příslušník. Mohl jsem číst knížky, to ano, ale jinak jsem neměl vůbec nic. Lžíci mi nosili s jídlem a pak ji zase vzali. A taky mně nesměl vidět žádný jiný vězeň, takže když se třeba rozdávalo jídlo, dostali nejdřív ostatní. Pak jsem přišel na řadu já, špehýrky u ostatních cel byly už v tu dobu zavřené. Jídlo mi dávali rozkrájené, aby v tom nebylo náhodou něco schovaného."
* Navštěvoval vás lékař?
"K doktorovi jsem chodil, to ano. Občas mi bylo špatně, a tak jsem k němu jít mohl. Taky jsem byl jednou u zubaře. Chodbami jsem šel sám, s eskortou. Nikdy jsem nikoho nepotkal."
* Věděl jste něco o tom, jak se trest smrti vykonává?
"Ano, věděl jsem to."
* To znamená co? Měl jste o tom nějakou představu?
"Vyprávěli mě to ti příslušníci, co tam sloužili. Od nich jsem věděl, jak to chodí!
* Takže oni s vámi besedovali na tohle téma? Říkali vám, co vás čeká a jak to bude vypadat?
"Ano, dá se to tak říct. Ale já jsem s tím byl srovnaný. Věděl jsem, že se nedá nic dělat. Víte, předtím než jsem na celu smrti šel, stala se mi taková zvláštní příhoda. Byl jsem na cele se dvěma dalšími vězni, jeden z nich věřil v Boha a naučil mne se modlit. Pak jsem se dozvěděl, že ho pustili, neudělal to, z čeho ho obvinili. O hodně později jsem ho začal chápat jako božího posla. Modlit jsem se poprvé začal právě na cele smrti. Šlo to tak nějak zevnitř, ani jsem to nechtěl a sám jsem se divil. Pomáhalo mi to."
* Modlil jste se také za ty lidi, které jste zabil?
"Já jsem se modlil za všechny lidi."
* Jak se vůbec člověk stane vrahem? Co ho přiměje k tomu, aby vzal druhému život?
"Na tu otázku vám nemůžu odpovědět."
* Dobrá, pojďme dál. Vy jste na svůj trest smrti čekal šestnáct měsíců. Vybavíte si něco, co byste v té době nazval nejtypičtějším?
"Asi to bouchání pendreky na dveře a spaní pod světlem. Musel jsem taky neustále mít ruce venku zpod deky. Spaní za moc nestálo, ale i tak jsem si dokázal udělat nějaké ty legrácky."
* Nerozumím. Legrácky jakého druhu?
"Z boku za dveřmi byl radiátor topení. Na ten jsem si vlezl, ale ještě předtím jsem do tepláků zastrčil pantofle a to všechno pověsil ke stropu, na mříže od světla. Bylo to přesně před »kukačkou« (tj. špehýrkou ve dveřích cely - pozn. aut.), takže když se dozorce podíval, uviděl mě viset. Udělal poplach, ale když přiběhli na celu, já už seděl jakoby nic u stolu."
* Věděl jste, jak vypadá život venku?
"Z dopisů od rodiny ano. Ani příbuzní mně neopustili, starali se o mně jak mohli. Je to ta nejlepší rodina na světě."
* Jak vám bylo, když prezident republiky zamítl vaši žádost o milost?
"To bylo za Gustava Husáka. Ten ještě 6. prosince 1989 moji popravu podepsal, měl jsem umřít někdy po Novém roce. Jenomže přesně 3. ledna ke mně přišel na návštěvu pan velitel věznice s prokurátorkou. Oznámil mi, že z rozkazu pana Václava Havla se můj trest mění na pětadvacet let vězení a že to je pravda, protože si ten rozkaz podle předpisů zpětně telefonicky ověřil. Jenomže pak u soudu mi prokurátor navrhl doživotí a můj obhájce prohlásil, že se vzdávám odvolání, ale to pravda nebyla."
* Kam vás pak z Pankrácké věznice převezli?
"Do Valdic. Letos 5. dubna to bude šestnáct let, co sedím."
* Trest jste si začal odpykávat za minulého režimu, teď to venku vypadá úplně jinak. Co o tom víte?
"Dost, abych se do života mohl zase zařadit. Vím třeba, jaká je nyní elektronika, co je to mobil a tak. Rodiče vždycky žádám, aby mi poslali velké nabídkové katalogy firem a obchodních domů, tam je úplně všechno, nářadí, součástky, nože."
* Máte k nožům nějaký zvláštní vztah?
"Ne, nemám."
* Zabíjel jste jimi.
"To je dost zavádějící otázka."
* Vyvraťte ji.
"K nožům žádný vztah vůbec nemám a jakékoliv násilí je mi v tuto dobu velice cizí."
* Mám to chápat tak, že jste se za těch šestnáct let naučil násilí odsuzovat?
"Ano, já se i v televizi raději podívám na komedii nebo nějaký dokument než na kriminálku."
* Pokuste se tedy to, co jste tehdy udělal, zhodnotit svojí současnou optikou.
"Stal jsem se věřícím člověkem, bojím se Boha. Tím, že jsem přežil trest smrti, mi dal novou šanci do života. Pán Ježíš položil svůj život i za mně a vzal na sebe i můj hřích. Myslím, že teď už jsem čistý."
* Chodí za vámi duchovní?
"Ano, je to výborný člověk, Jan Loder z církve Adventistů sedmého dne. Tahle církev se přísně drží Bible a proto jsem s ní."
* Myslíte, že kdybyste se držel Bible už t e h d y, že byste byl jiným člověkem?
"Já jsem věděl, že Bůh nebo něco takového existuje, ale neznal jsem ho. Nyní ho znám."
* Možná, že si někteří lidé řeknou, že jste se Boha chytil jako svého alibi, jako něčeho, co vám možná může nyní pomoci?
"Bůh může osobně pomoci každému, kdo se na něj obrátí, je proti násilí. Jenomže někteří lidé ho v sobě mají zakořeněné, poslouchají svoje špatné svědomí. Když se ty nože nebo ten vrták, co mají v sobě, nabrousí, obrátí se ke zlu, a to je špatné."
* Říkáte nabrousí... Pomůže jejich »obroušení« izolace od ostatních lidí? Vy sám jste byl na samotce šestnáct měsíců, když jste čekal na smrt.
"Ano, já vím, že ano. Máte spoustu času na přemýšlení na malém prostoru. Cela smrti měřila asi tak 6x5 metrů a já jsem pořád chodil dokola. Anebo jsem četl. Hlavně Jiráska, sháněli mi jeho další díly i v jiných věznicích."
* Když vám už bylo jasné, že budete žít, nepokusil jste se spojit s pozůstalými po lidech, které jste zabil? Říkáte, že jste věřící...
"U soudu tehdy byl syn jednoho z nich. A ten prohlásil, že nevěří, že bych jeho otci ublížil."
* Jak jste svůj trest chápal? Jako spravedlivý?
"V té době jsem takhle neuvažoval, rezignoval jsem na všechno. Ale byl jsem nervózní, to ano. Kouřil jsem tehdy přes šedesát cigaret denně. Ale pak jsem si řekl: Proč? A tak jsem celý týden na cele chodil kolem cigaret a nedal jsem si. Nakonec jsem je dal dozorcům, ať podělí ostatní. Teď nekouřím."
* Myslíte, že trest smrti má své oprávnění?
"O tom jsem přemýšlel dost, hodně. Pochopím vztek a nenávist člověka z rodiny, kterému někoho zabili, který chce proti násilí jít násilím. Ale boží mlýny opravdu melou a násilí je chyba. Proti trestu smrti jsem, proti potrestání zlých činů ne."
* Přesto ale hodně lidí nejvyšší trest požaduje - za brutální utýrání bezbranného dítěte nebo starého člověka, například.
"Já bych ty pachatele přísně izoloval a střežil, nikam a nic by nesměli. Co jsem slyšel, tak tihle lidé jsou ve všech věznicích na tom nejhůř. Ostatní je berou jako podřadné a žije se jim opravdu hodně zle. Ale to jsem jenom slyšel, osobně nevím."
* Je tedy dlouholeté vězení a izolace horší než trest smrti? Vy jste jediný člověk v republice, který to může posoudit, nikdo jiný vaše zkušenosti nemá.
"Je to skoro totéž. Když žijete, můžete pořád doufat, že se něco stane. To doopravdy můžete, ale skutek utek."
* Pokud se dostanete na svobodu, jak a kde byste chtěl žít?
"Nejdřív ze všeho, i když jsem sluchově postižený a nosím naslouchadlo, bych si zařídil práci, jsem bez ní už šestnáct let. Do Prahy bych nešel, mohl bych žít s rodinou na venkově, v baráčku. Mám to tam připravené."
* Spoléháte na milost nového prezidenta, myslíte, že ji udělí?
"Myslím, že pro ty s nízkými tresty, za nějaké přečiny možná ano. Pro ty ostatní ne, kdo v to doufá, nemá šanci."
* To znamená, že vy sám sebe z té milosti vyřazujete?
"Pokud bude platit doživotí, je to definitivní. Ale vrátit svůj život zpátky bych nechtěl, teď mám díky Ježíšovi jiný. Co bylo, bylo."
Zdeněk Vocásek doufá, že vězení může brzo opustit. V žádosti o milost (zaslané ještě V. Havlovi v prosinci loňského roku) poukazuje jeho právník na to, že trest doživotí, který vynesl v srpnu 1990 Městský soud v Praze, v době spáchání Vocáskových trestných činů ještě neexistoval. A pak - prezident Havel mu trest nejvyšší změnil svým rozhodnutím o milosti na pětadvacet let. Proč tedy soud rozhodl v rozporu s prezidentskou milostí?
Tento právnický oříšek dává Zdeňku Vocáskovi jakous takous naději na svobodu. Ale možná i jiným vězňům, protože podle nejmenovaného vysokého zdroje z ministerstva spravedlnosti lze několik málo podobných případů (i když se nejednalo o změnu trestu smrti) v České republice najít.
Komentáře
Přehled komentářů
Do hlavy tomuto člověku nikdo nevidí,i psychologové kteří si mnohdy osobují právo mluvit za druhé a komentovat jednání lidí nemůžou stoprocentně tvrdit co trest s vězněm udělá,jen on sám ví co si za ta léta musel vytrpět. Musí si uvědomit že spáchal špatnou věc a byl za ni potrestán a má jednu výhodu proti oběti-zůstal naživu a to se nedá ničím zaplatit
komentář
Kutek, 17. 8. 2012 22:29