Odpovědi odsouzených k dotazu čtenářky, jak se dá přežít doživotí ?
Dobrý den Emino,
prostřednictvím Kláruši jsem obdržel Váš komentář. Jelikož byste ráda znala odpovědi na své dotazy, pokusím se odpovědět a poskytnout objektivnější informace.
Jmenuji se Sláma Miloslav a byl jsem Městským soudem v Praze, později Vrchním soudem odsouzen k vyjímečnému trestu odnětí svobody na doživotí.
O mé kauze se můžete více dozvědět na webu Příběhy odsouzených. Trest si odpykávám ve věznici Valdice, což je vězení se zvýšenou ostrahou, jsem umístěn v nově vybudovaném specializovaném oddělení „E“ se zvýšeným stavebně technickým zabezpečením. Jsem sám na trvale uzamčené cele, kde je umyvadlo a také záchod. Postel, skříňka, stoličky a stůl, to vše je napevno přidělané. Na okně jsou troje mříže, vstupní dveře jsou v cele ještě chráněny uzamykatelným zamřížovaným posuvným katrem, ve kterém je přidělaná uzamykatelná plechová bedna na televizi.
Jak doživotně odsouzení žijí nebo přežívají ? Absolutně se nedá říct, že by se ve vězení žilo normálním a spokojeným životem, jak si mnozí představují. Ve vězení, podle mne, slovo „žít“ vůbec neexistuje. Já zde každý den, měsíce a roky s výčitkami svědomí, s pocitem viny pouze přežívám. Jen stěží si lze představit, co taková omezení a ztráta svobody vůbec obnáší… Jste pod stálým psychickým tlakem, před kterým není úniku. Ano, máte pravdu, za to vše si mohu sám !
A můj běžný den ? Kromě soboty a neděle je budíček o šesté. Krátce na to je ranní sčítací prověrka, při které si nahlásím své požadavky (lékaře, vycházku, aktivity, brigádnickou činnost, apod.) a předám k odeslání korespondenci. Pak následuje snídaně (jídlo nám po celách rozváží kuchař) a v sedm hodin mě odvádějí dozorci na pracoviště, které je tady na oddělení. Je to cela pro dva odsouzené, pracuji na výrobě papírových obálek. Pracovní doba je pouze na čtyři a půl hodiny denně. Vedení věznice nám doživotně odsouzeným neumožňuje osmihodinovou pracovní dobu. O práci mám zájem a rád bych dělal osm hodin denně, abych mohl hradit své dluhy, ale tu možnost nemám. Zpět na celu se vracím před dvanáctou hodinou, to se vydává oběd. Do jedné hodiny mám volno, čtu si příchozí poštu, sleduju polední zprávy v televizi a na teletextu, abych měl přehled o dění ve světě. Od jedné hodiny jsou hodinové vycházky, ale já na vycházky chodím pouze ve čtvrtek, a v neděli na dvouhodinovou, protože v pondělí, úterý, pátek a v sobotu (v sobotu dělám celý den) se od jedné do půl páté věnuji brigádnické činnosti. Maluju a natírám cely, pracoviště, vlastně kromě chodby a kanceláří vše, co je zde na odd. potřeba. Večeře je okolo páté a za necelé dvě hodiny následuje večerní sčítací prověrka, po které mám osobní volno. Ve svém volnu čtu kolující tisk a časopisy, poslouchám ústavní nebo své rádio, luštím křížovky, pokud to není nutné, tak na dopisy odpovídám většinou až v neděli, to mám na psaní celý den čas. A také sleduji televizi. Nejraději se dívám na seriály, sportovní pořady (hokej a tenis) nebo na pořady přírodopisné. Večerka je v deset hodin, to se vypne ústavní rádio a podle rozpisu pedagoga i televize. A takto se to přibližně odehrává každý den… do nekonečna, ale stále je tu „naděje“, která umírá jako poslední, že jednoho dne by to teoreticky mohlo všechno skončit, protože mám ze zákona možnost si po dvaceti letech požádat o podmínečné propuštění.
To je jedna z věcí, která mě drží nad vodou. Strašně rád bych chtěl dostat ještě jednu příležitost, ještě jednu možnost začít od začátku a žít spořádaný život. Sám sobě si neustále vyčítám, jak jsem mohl dříve jednat bez rozmyslu, bez ohledu na možné následky, bezohledně vůči ostatním a bez úcty ke stáří, jak jsem mohl něco takového udělat, ubližovat lidem…
Je mi strašně líto toho, že mou vinou byly zmařeny lidské životy, že jsem tím ublížil spoustě lidem.
Ten boj o holé přežití, o samostatnou existenci mi pomáhá vydržet a přečkat hlavně moje rodina, která mě po psychické stránce hodně podporuje a drží na nohou. Píšeme si a voláme, a já jsem jim za tu podporu velmi vděčný. Tím, že bych si měl ve vězení vzít život, bych rodině opětovně ublížil, což rozhodně v úmyslu nemám. Můj názor na sebevraždu je ten, že pokud se vězeň sám zabije, tak je to zbabělec, který tím utíká před problémy místo toho, aby jim čelil. Svůj názor bych možná přehodnotil v tom případě, pokud by trpěl nevyléčitelnou nemocí, ale to je věcí každého.
To by bylo z mé strany vše, ale budete – li chtít, abych Vám ještě na něco konkrétního odpověděl, učiním to rád.
Mějte se hezky…
Reakce Miloslava Širůčka na příspěvek Eminy:
V žádném případě nelze zapomenout na to, kde jsem a hlavně proč tu jsem. První, co ráno vidím, jsou mříže a ty vidím celý den. Nelze mluvit o žití, ale o přežívání. I když se snažím něco dělat, tak se mi stejně honí hlavou všelijaké myšlenky. Pořád jsem tak nějak napnutý. Tady není třeba přemýšlet, co bude zítra, ale zato mi pořád leží v hlavě to, co se stalo. Neustále uvažuji, proč to muselo dojít tak daleko, občas si představuji, jestli se dostanu ven. Možná je to jedna z věcí, která mě tu drží nad vodou. Prostě doufám, že se někdy dostanu na svobodu. Pocit viny samozřejmě mám a žít s ním je hodně těžké. Mrzí mě, co se stalo, ale tím život nikomu nevrátím. Určitě mě nikdy nenapadlo, že budu jednou vrahem a skončím zrovna tady.
O sebevraždě jsem uvažoval těsně před zatčením. Hrál jsem si s revolverem a chtěl se zastřelit. O dva dny později (noc před zatčením) jsem se chtěl zabít v autě. Nakonec jsem to neudělal. Teď o sebevraždě neuvažuji, ale nevím, co bude za 5-10 let.
O trestu smrti si myslím své. Jsem zásadně proti němu, a to už řadu let. Společnost, která trest smrti vykonává, se sama sníží na úroveň vraha. Je třeba si uvědomit, že justiční omyly stále existují, a když se podívám na českou justici, tak tady bych o trestu smrti raději vůbec neuvažoval. Jsme tu sice v izolaci, a to možná do konce života, ale máme silnou vůli žít. Alespoň já ano. Byl jsem vždy zastáncem teorie, že pokud někdo spáchá závažný trestný čin, jako je třeba vražda, tak by měl místo trestu smrti strávit dlouhá léta ve vězení, aby si uvědomil svou chybu. S odsouzeným by měli pracovat zkušení odborníci, i když lidský život, který byl zmařen, už nahradit nelze. O výrobcích a dealerech drog si myslím, že jsou potenciálními vrahy a měli by tudíž dostávat stejné tresty jako za vraždu.
Vím, že řada vězňů neustále cpe ostatním svou verzi o nevině, ale myslím si o tom své. Již dříve jsem se vyjádřil, že nevěřím tomu, že si policajti a soudci vše vymyslí. Ale určitě by stálo za to všechny „sporné“ případy otevřít a skutečně pečlivě vše prověřit a rozhodnout. Každý moc dobře ví, co udělal a sám ví, jestli svých činů lituje nebo ne. Byl jsem několikrát svědkem toho, jak obviněný vrah na oknech (na vazbě) vyřvával, že u soudu uroní slzu a trest bude nižší. Po návratu od soudu se pak všem vysmíval, jak mu to sežrali. U soudů svých činů litují skoro všichni. Asi proto se po návratu z vězení většina vrátí k trestné činnosti, že ? Je pravda, že doživotí je horším trestem než trest smrti, ale poprava není řešení.
Komentáře
Přehled komentářů
pracuji ve věznici, s odsouzenými se denně stýkám a z vlastní zkušenosti mohu říci, že se nadají všichni házet do jednoho pytle. Jasně, na jedné straně máte psychopaty, kteří dělají problémy zaměstnancům a rodině, sebepoškozují se a zhoršují pobyt svým spoluodsouzeným, ale také tam jsou typy, co mne za dobu,než projdu na konec oddílu v myšlenkách 5krát znásilní a třikrát podříznou, naštěstí jsou tam i tací,kteří se chovají ohleduplně, svých činů litují a dělají vše možné proto, aby se jednou mohli vrátit do obyčejného civilního života. Ale mají snad šanci?! bohužel u nás v republice neexistuje program, který by zajistil práci a podmínky pro vytvoření nového života pro odsouzené, co si svůj trest již odpykali. I proto se spousta vrací opět do věznice. Kolikrát i jen díky tomu, že v supermarketu ukradnou šišku salámu a soud je díky tomu, že jsou pokládaní za recidivisty je opět pošle do výkonu trestu nepodmíněně. Dle mého názoru by bylo lepší, kdyby každého odsouzenéh zkoumalli jako jednotlivce, ne je hodit do jednoho pytle s ostatními vrahouny, loupežníky a násilníky. Bohužel jsme malí páni na zlepšení podmínek ve VS a nezbývá nám než doufat v lepší zítřky.
Dada
Šplíchal Jiří , 30. 7. 2010 16:12
Je to smutné,ale naše soudnictví pracuje i takto jak popisuješ.
Měj se co nejlíp to půjde.Pokud mohu požádat,nepřestávej s tátou komunikovat.Udržuj s ním co nejhojnější komunikaci.Tím mu nejvíce pomůžeš překonat to,o čem se mnoha lidem ani nezdá.
Přeji ti silné nervy a mnoho štěstí.
Jirka.
je tady neskutečný bordel
Dada, 11. 7. 2010 21:11Dobrý večer, píšu taky malý příspěveček a sice z důvodu toho, že se mne to zrovna teď taky tak trochu týká.Můj tatínek, kterému je již(no hodně, radši to uvádět nebudu sedí ve věznici za něco, do čeho ho zatáhl jeho rádoby kamarád a hodil to bez jakéhokoliv ostychu na něj.U soudu sehrál divadélko, podplatil soudce a náš tatínek, který bal vždy spořádaný občan a který by ani mouše neublížil, vyfasoval za podvod/podpis směnky/, kterou ovšem zkásl jeho"kamarád" 3 roky "natvrdo" a pacholek zůstal pěkně na svobodě a penízky si v klidečku užívá.No není to pech?
pro pana " NOVÁKA "
Šplíchal Jiří, 13. 6. 2010 0:34
Nezlobte se na mě,ale nemohu s váma souhlasit.Já se nebojím napsat své jméno.Ano,seděl jsem za § 219 ( pro neznalé paragrafů - vražda ),ale upřímně toho lituji i 4 roky po mém propuštění.Měl jsem štěstí a nyní mám skvělou přítelkyni a 15-ti měsíčního synka.Kdyby se všichni lidi chovali stejně jako VY - pan Novák - tak by nakonec v našem státě bylo víc kriminálníků než "spořádaných" občanů.Já Vás nesoudím,ale uvědomte si,že né všichni co udělají,tak to udělají z ničeho nic a ze zjištných důvodů.Prosím,neházejte nás do jednoho pytle.I Vám se může stát,že jednoho dne z ničeho nic někoho zabijete autem a nemusí to být Vaše vina.Vy to víte a přesto máte názor jaký máte a to je podle mě dost smutný.Ale i tak Vám přeji mnoho úspěchů v odsuzování " nás " nebezpečných pro naši společnost.
S pozdravem Šplíchal Jiří.
černá nebo bílá
TomášFuk, 23. 11. 2008 0:39
Zdravím, začíná to tady mít pěkné otáčky. Paráda. Osobně vítám jakýkoli názor do diskuze. I otázka je názor. Pěkně formulovaný dotazy Bartalmissione, a docela se těším na reakci. I když si myslím, že není těžké uhodnout odpovědi. To je to samé s vírou. Vrazi, jak vystřižení ze žurnálu a během několika měsíců, jsou z nich věřící, a po několika letech z nich jsou vlastně oběti. Mezi mukly byli těmi správnými grázly, ale přišla možnost se zašít s knězem, a byli jak beránci. Přetvářka? A který moment? Vypočítavost? Také by se to dalo říct, že? Všechno, co kdo dělá ve vězení z muklů, má svůj účel. VŠECHNO! Není nic mezi tím. Je samozřejmě rozdíl, mezi zabitím a úkladnou vraždou.
To byl na Mírově třeba borec, co byl na vesnické zábavě s manželkou. Naváželi se mu do ní dva frajeři, kteří si pak na něho počkali venku. Klasika – na férovku. Vytáhli nože a šli do toho. Jenže on byl řezník a s noži to uměl a tak jim to spočítal. Jeden zemřen na bodné rány, a druhý to rozchodil až v nemocnici. Patnáct let a upaluj na Mírov. Jasně, nutná obrana, manželka to všechno viděla a ani několik svědků nepomohlo. Ale byl to normální borec. Na nic si nehrál, žádný intriky na kolegy vězně, prostě normálka. Neschovával se za kněze, neschovával se za vychovatele, a jel si ve své koleji. Bezelstně.
Proč to říkám? Asi pro autorovi řádky, tohoto článku. Skutečně se může člověk změnit a hlavně, když je sám a žerou ho vlastní myšlenky. Četli jste si pánové, dobře Winkelbauerovu žádost o přeřazení do mírnější věznice? A pozorně? Všechno je tam napsáno. VŠECHNO, co kdy udělal, napsal, vymyslel, na všechno poukázal. Prostě všechno má jeden účel, a to, získání výhody. JAKÉKOLI, ALE PROSTĚ VÝHODY. Jednou se to bude hodit. To je tak trošku i odpověď na tvé otázky Bartalmissione.
Takový Xmen, to má jednoduchý. Ten má jen černou a bílou. Oko za oko, zub za zub. Ovšem, taky názor, pro ho hanět. Že není jen černá a bílá, jsem zjistil také a je to jen otázka času, kdy na to přijde každý. Taky na to přijdeš Xmene, jen musíš mít tu možnost, nakouknout do svého vlastního JÁ.
S tebou se Terezko naprosto ztotožňuji, mladej kluk, ještě toho moc neprožil, ale má vlastní názor a nestydí se o něj podělit. Musí jen trošku uzrát. Však mu to jednou docvakne.
Poprava je řešením
Bartalmission, 26. 10. 2008 17:45Říkáte, že poprava není řešením. Ale... Vždy je nějaké ale. V zemích vyspělejších než je naše ČR je trest smrti legitimním prostředkem, který má společnost v rukou pro odstranění některých jedinců natrvalo z lidské společnosti. Trest smrti mají např. v Japonsku, ale zejména v USA, jejichž demokracie je vyspělejší než ta naše, která se narodila z lůna totalitní společnosti a tedy jako defektní. Pokud se vrahové svým zviřecím chováním - tj. způsobem, kterým vraždili, sami vyřadili z lidské společnosti, musí si to ta daná společnost nějak ohlídat, aby tito jedinci byli účinně odstraněni z lidské společnosti. A v některých případech skutečně natrvalo, navždy. Nechci být morbidní, ale vidím jako nutnost, aby se demokratická společnost takových jedinců účelně a hlavně natrvalo zbavovala. Neberte si to osobně, Váš případ neznám, k němu se tedy nevyjadřuji. Z psychologického (a vůbec obecně lidského) hlediska by mě zajímala Vaše odpověď na moje otázky: Pokud jste někoho úmyslně zbavil života, tedy zavraždil - proč si myslíte, že Váš život by měl zůstat za každou cenu ušetřen, že trest smrti je špatný a společnost by se tím jen snižovala na úroveň vraha, tedy na Vaší úroveň... Proč a v čem je Váš život důležitější než život Vaší oběti resp. Vašich obětí? Nebo další otázka: Jak se Vy jako vrah a tedy člověk s jedinečnou zkušeností toho, kdo lidské bytosti život vzal, díváte na tento nepoměr mezi hodnocením významu života vlastního a cizího u vražedkyně Olgy Hepnarové, která zavraždila větší počet lidí, ale o svůj život se se státním vykonavatelem prala tak, že mu prý prokousla prst, předtím členovi vězeňské eskorty, která ji vedla na popraviště, zlomila malíček... Jak je možné s neuvěřitelnou lehkostí někomu život brát a na svém lpět se zvířecí urputností? Můžete tento nepoměr nějak vysvětlit a blíže objasnit? Pokud byste Vy osobně neměl to štěstí a neunikl byste oprátce, šel byste na popraviště odevzdaně, nebo byste se s eskortou, státním vykonavatelem a jeho pomocníky také pral o svůj život? Pokud byste mně na ty tři výše uvedené otázky odpověděl, bylo by to pro mě vzhledem k mé profesi velkým přínosem. Děkuji.
X mane,
Tereza, 9. 10. 2008 10:54jen zrůda zapomíná, že člověk (psychicky zdravý), který se dopustí závažného trestného činu a zmaří lidský život, je pořád ještě člověkem. S emocemi, svědomím, láskou ke své rodině a láskou k životu a svobodě. Trest je jistě na místě, ale svým komentářem prokazuješ naprostou emocionální nedospělost. Modlím se za tebe, abys nikdy nemusel čelit strastem výkonu trestu. Protože ty bys to psychicky neunesl.
každá mince má dvě strany
Dáda, 15. 6. 2011 18:55