Setkání
Moje v pořadí již čtvrté zastavení u bran mírovských, bude opět pojato, jako seznamování se s běžným životem občanů, zbavených svobody i slabý nádech návratu. Vím, že si na zdejších stránkách postesklo několik mých bývalých kolegáčků, že by se zde mělo psát o skutečnostech, jako např. páchání křivd dozorců na vězních, ap. Nebudu ale presentovat podobné příběhy, protože nemám v úmyslu děsit nezúčastněné čtenáře. Pokud si někdo sám prožil ústrky fyzické, nechť se projeví sám. Překonal jsem svůj pocit křivdy za pochybné odsouzení a tak budu spíše inklinovat k pozitivnímu vyprávění o „surové“ realitě.
SETKÁNÍ
Do roku 2006 byla strava na Mírově vydávána v jídelně. Mám na mysli snídani, oběd i večeře a vydávaly se po jednotlivých oddílech. Výjimkou byly výjimečné tresty a doživoťáci, protože těm, se strava vydávala přímo na celách. Pořadí oddílů, odváděných do jídelny, nebylo náhodné a měnilo se. Měnící se pořadí skýtalo mírnou výhodu pro poslední oddíl, těm byli kuchaři ochotni dát poslední porce i větší, jinak se jídlo vyhazovalo a tak nechali kuchaři nacpat panděra muklům z posledních oddílů. Na vydání a snězení jídla, bylo asi 20 minut a to si představte, že se vydávalo jídlo 60ti muklům, kteří jej současně jedli, umývali nádobí, a řadili se na chodbě. Na každém oddíle bylo skutečně od 60ti do 70ti kusů, hladových muklů. Bohužel výraz kus, který jsem použil v předešlé větě, nebyl náhodný, ale muklové byli skutečně počítáni na kusy. Navíc, například po odemčení katrů byl používán výraz pro pokračování v chůzi, povel „vpřed“.
Jídlo se nesmělo odnášet na cely, protože se v jídelně kšeftovalo s kuchaři. Proto se nesmělo jídlo pronášet, byla totiž špatná kontrola. Je vám určitě jasné, přátelé, že se jídlo pašovalo a to nejen jídlo vydané, ale i vykšeftované pamlsky, ze kterých se skutečně dělala hodnotná bašta. Jak se říká, uplést z hovna bič, a ještě s ním prásknout, to je opravdu masakr. To by se leckterý profesionální kuchař olízl. Skutečně.
Kontrola ešusů byla vždy podle službu konajícího deveťáka. Nejhorší byly večeře. To byli zpět všichni pracující muklové a počty večeřících vězňů byly maximální. Benga spěchali na televizi, takže na jídlo nebyl vůbec čas a tak nás nechali večeři odnášet na cely. Mezi deveťáky byl jeden (navíc i vedoucí směny), který byl mezi nimi pes. Mnohdy i na samotné dozorce. Tak tenhle panáček, kontroloval každého vězně i přes to, že samotným dozorcům to bylo chvilkami trapné. Ti, kteří měli večeře v ešusu, museli všechno jídlo vyklopit do kontejneru a běda, když tam bylo něco jiného, než bylo na jídelním lístku. To byla jasná díra.
S odstupem času, kdy jsem na obchodních toulkách, zajel do Mohelnice (asi 10 km od Mírova), jsem v jedné firmě, jdouc na jednání do vyšších pater, zahlédl koutkem oka něco, co mě podvědomě zaujalo. Nejsem zvyklý čumět drze někomu do obličeje a dávat mu tím najevo, co si o něm myslím. Jdu pomalu po schodech a koukám na borce, co pokládali na zem dlažbu. Jeden z nich po mě šlehl pohledem a zastavil se o vteřinu déle, než je zdrávo. To byl moment, proč jsem ho registroval. Jdu do II. patra a přemýšlím, co mě podvědomě zaujalo. Ten delší pohled? Jeho zírání do zad, jsem nemusel vidět, ale je to cítit, jak špendlíková vesta. Prostě něco a já furt nevěděl co. Jednání v pohodě, odcházím, beru za kliku a . . . BINGO, mám to. Byl to on. Ten pes deveťák, co ho měli VŠICHNI rádi, jak sršňa ve spoďárech.
Usmál jsem se a bylo mě naprosto jasný, že mu vrtal v hlavě můj obličej. No nic, říkám si, je vidět, že si zajistil důchod a je teď na vejměnku. Sednu do auta a jedu do stolařské dílny, která byla v areálu té firmy. Zaparkoval jsem pěkně blbě, ale mimo černé dodávky, nejevil se na dvoře žádný pohyb. Odešel jsem do dílny a zasekl zobák s místním stolařem. Asi po 30ti minutách odcházím a registruji u dodávky stojícího občana, bývalého člena vězeňské stráže. Zmerčil mě a nějak kvapně hupsl do dodávky a zastavil těsně u mého auta. Nemohl však projet, jedině přejet vysoký obrubník. Seděl, koukal na mě a čekal. Přešel jsem k mému autu, otevřel dveře a zakoukal se do jeho očí. Předem podotýkám, že jsem vůči němu neměl nejmenší zášť, i přesto, že jsem mezi jinými i já vyklopil hafo poživatin do kontyšu. To víte, dieta. Tak tedy koukám na něj, on na mě. Já nic, on nic. Nervák, co? Po chvilce se usměji, kývnu hlavou na pozdrav, ukážu na něj prstem, pak na sebe a prsty naznačím, něco jako splknutí. No, jak ten zakroutil hlavou, div mu oči nevypadly z důlků. Pak to mělo velice rychlý spád – za jedna, plný plyn a hurá přes patník. Nechal tam přední spoiler, málem i výfuk a vystřelil, jak závodní chrt. Hm, konstatoval jsem jeho nástup do reálu, nasedl a odjel.
Pak jsem si to vlastně uvědomil, a mohlo mě to napadnout. Měl totiž hrůzu z toho, že potká některého z bývalých vězňů, který si bude pamatovat, podobné panáčky a jejich kousky, co nám, muklům prováděli a kolik z nás poslal na díru. A ono jo, rychtyk, pamatoval jsem si ho i já. Jen s tím rozdílem, že jsem chtěl skutečně jen splknout o životě a ne, někomu vyčítat, že byl, nebo je a možná že i bude – sketou.